Views: 16
No ale fakt. Kdo si myslí, že by se po setkání s něčím iracionálním bezesporu přinejmenším pokakal, nebo strávil zbytek života v klecovém lůžku, tak se možná plete. Skutečná reakce bývá mnohem víc racionální.
Moc nevěřím na duchy, respektive, ne tak, jak bývají popisováni.
Vím ale, že mezi námi v jakémsi polosvětě, se kterým se tenhle svět občas umí propojit na bůhví jakém principu, se vyskytují věci, pro které zatím nemáme jméno.
Ale jsou stejně skutečné, jako já, nebo vy.
Je velká spousta lidí, kteří líčí zážitky na hranici uvěřitelnosti. Zpravidla je to tak, že ti, kdo se skutečně takovým zvláštním jevem setkali, reagují klidně.
Až překvapivě.
Já si na tohle vzpomněla vlastně v den, kdy se Tom zamkl v té koupelně.
Totiž, když jsem mluvila s Johankou o těch mimozemšťanech.
Byla to ona, kdo viděl ducha, kdo mě k němu zavedl a já ho uviděla také.
Ačkoli, netuším, jestli to určitě byl duch v pravém slova smyslu. Spíš cosi, co nelze vysvětlit.
Na slovo duch jsem opatrná.
Johanka si to dodnes pamatuje.
Bylo jí pět.
Byla jsem s ní doma sama.
Bylo to ve starém bytě na Slovance, kde byla spousta věcí, které si člověk postupně přibere do života a přestane je řešit. Neubližují. Prostě tam, jsou. To by bylo nadlouho.
Tehdy mě ale probudila s tím, že „v kuchyni je pán“.
Bylo asi půl třetí ráno, takže bylo celkem vyloučené, aby tam kdokoli byl, a tak jsem se jí z postele snažila vysvětlit, že tam fakt nikdo není.
Nedala si říct.
Řekla jsem si, že tam tedy půjdu s ní, rozsvítíme, podíváme se, a půjdeme zase spát.
I vzala jsem to robátko za ručičku, jdu kuchyně a …
…byl tam.
Zírala jsem na postavu, která seděla na pohovce proti dveřím, svírala jsem ruku své dcery a vypnul mi mozek.
To člověk prostě nezpracuje.
Umím TO popsat, ale neumím to zařadit.
Postava prostě.
Oděná do něčeho, co splývalo na zem.
Nemluvilo to, nehýbalo se to, jen to sedělo.
Ani netuším, jestli to byla žena nebo muž.
Bylo to ale tak skutečné, jako cokoli jiného.
Překvapovalo mě, že se nebojím, nekřičím, neomdlívám, svěrače v pohodě, prostě nic.
Prázdno.
Řekla jsem pak jen „jděte pryč, já se vás bojím“.
Ale nebála jsem se. Nevím, proč jsem to řekla.
Vlastně jsem se slyšela, jak to říkám.
A ono to zmizelo.
Ale ne, jako ve filmech s nějakou mlhou, nebo čmoudem.
Prostě to tam bylo a najednou nebylo.
Johana si to dodnes pamatuje. A já taky.
Nikdy víc se to nevrátilo.
Tohle ne.
Měli jsme v tom bytě hodně podivných zážitků, celá rodina, ale tenhle byl největší.
A když jsme u těch věcí, co si člověk neumí vysvětlit, mám ještě jednu a také mám svědka.
S bývalým přítelem jsem nějakou dobu bydlela ve Varnsdorfu.
Odněkud jsme jeli a já řídila jeho auto.
Těsně před zatáčkou, kde byl už náš dům, mi ze tmy před auto zprava vešla dívka. Měla pláštěnku, dlouhé vlasy do copu, něco na hlavě a byla skutečná!
Strhla jsem volant prudce doleva, až se Radek praštil.
„Co blbneš!!!?“
„Tak přece tu holku nepřejedu…“
„Jakou holku????“
V tu chvíli jsem se podívala do zrcátka a ona nikde nebyla.
Je to přehledný úsek, nemohla by odejít, svítí tam lampy, nepršelo.
Vlezla mi před auto a já ji viděla. Vyhla jsem se jí, ale on jí neviděl.
Dokonce jsem zastavila a šla se podívat.
Nebyla tam
.
Nikde.
On se na mě dlouze zadíval a jakoby hodně nechápavě řekl, že před časem taková holka na Šébru (kopec nedaleko) za nejasných okolností zemřela. Snad se oběsila, nebo jí někdo oběsil. Víc o tom, nevěděl.
Viděla jsem ji.
Ale myslím, že to nebyla ona, nevěřím na duchy.
Věřím, na sílu myšlenky. Energii, kterou lze někdy i vidět.
Jako když člověk zahlédne něčí vědomí, nebo jeho zbytek, nebo vzpomínku, nebo tak něco.
Je to otázka momentálního nastavení mozku a obrovské náhody, ale myslím, že to je možné.
Rozhodně se nestavím proti těmhle zážitkům….
Ale spiritismus mě rozhodně neláká.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
