Blázen, nebo oběť? Věříte neuvěřitelnému příběhu?

V souvislosti s kriminálními případy a také s kartami jsem si vzpomněla na zajímavý příběh, který vás nechám posoudit. Přiznám se, že s takovým problémem ještě nikdo na výklad karet nepřišel. Ta paní byla tehdy přesvědčená, že jí její manžel chce prostě zabít. Nepůsobila na mě jako osoba stižená paranoiou. Spíše naopak. Mluvila souvisle a jistá logika v jejím vyprávění byla.

„Děsí mě, ale dělá to nenápadně, nevím si rady. Chce mi ublížit, nebo mě dostat do blázince?“ svěřila se mladá žena…

Nebyla žádné tintítko.

Ta by si asi uměla poradit, kdyby jí chtěl někdo ublížit, napadlo mě. Přesto seděla zapadlá v sedačce a připadala mi jako nějaký malý, bezmocný ptáček. Skoro pořád plakala.

Je to všechno tak jak říká, nebo má nějaký psychický problém?

A jestli je to pravda, tak pak má problém někdo jiný a ona je možná opravdu v ohrožení, i když zřejmě nepřímo.

Je vystavena tak stresujícímu prostředí, že jestli nemá psychický problém v pravém slova smyslu teď, tak jej může mít co nevidět, napadlo mě také.

Celému příběhu dodával na pravdivosti fakt, že její slova přišla podpořit její kamarádka. Ani tohle nemusí být směrodatné, ale přece jen…

Posuďte sami

„Když jsem ho poznala, byla jsem čerstvě rozvedená a těžko jsem se orientovala. Můj první manžel si našel jinou a já nebyla tak nějak schopna rozpoznat, co je dobré a co není. Byla jsem zlomená a vděčná za trochu pozornosti, které se mi z jeho strany dostávalo,“ začíná vyprávění paní Zdeňka.

„Zakrátko jsem si ho už stěhovala domů. Teď jsme spolu patnáct měsíců. Musím uznat, že mé okolí můj nápad nijak zvlášť nepodporovalo. Děti spolu nemáme,“ upřesňuje.

„Budu vám asi připadat jako cvok.

Abych byla upřímná, i já si tak připadám. Někdy mám pocit, že už ani nevím, co je pravda a co není, kdy opravdu něco zapomenu a kdy je to jinak. Nevím, a nejsem si už ani jistá, co jsem kdy udělala a co ne,“ svěřuje se a pláče.

I když to není tak neobvyklé, asi nikdy si nezvyknu na to, když někdo přijde a při sezení a výkladu pláče. A nejsou to jen ženy. Je to velmi náročné, emotivní a vždycky si říkám, jestli to, co dělám…

Stále jsem ale tehdy nevěděla, s čím vlastně ty ženy přichází.

To, co mi pak vyprávěly, mi připomínalo všechno možné, jen ne skutečnost. Bylo to opravdu k neuvěření…

„Chce, abych zešílela, nebo mi vážně chce ublížit? Prosím, řekněte mi, jestli mi hrozí nebezpečí“

 „Ani nevím, kdy to začalo, už si to přesně nepamatuji. Poprvé asi tak nenápadně tím, že mi začal vyprávět, jak se lze zbavit člověka tak, aby se na to nepřišlo. Tehdy jsem mu řekla něco v tom smyslu, že mě tyhle nápady děsí, a že si o tom nechci povídat. Myslím, že se mu líbilo, že se bojím,“ vzpomínala.

„Pak to začal obracet na mě. Například jak by mě zabil, aby to nikdo neodhalil. Třeba, že by mě chytil za vlasy a nacpal mi rohlík do krku, a pak by řekl, že jsem se udusila, nebo třeba že poškodí karmu, abych se nešťastnou náhodou udusila a podobně… bylo to čím dál častější,“ svěřila se.

„Krmil mě těmihle nápady, a pak najednou nic. Najednou byl hodný a pozval mě i na výlet do Českého ráje, to bylo teď v létě. Tam mi ale zase řekl, že kdyby do mě někde strčil, nikdo by mu nikdy nedokázal, že mě strčil. Tehdy jsem se sebrala, řekla jsem mu, že je debil, a jela jsem stopem domů,“ pokračuje Zdeňka.

„To byl myslím začátek toho pravého pekla, které trvá stále,“ pokračuje.

„Ten den v noci, když jsem šla na záchod a vrátila se do ložnice, stál za dveřmi potmě a vybafl na mě. Málem jsem omdlela, jak jsem se lekla. A to a spoustu jiných věcí mi teď dělá pořád,“ plakala.

„Například na mě vybafne, když jdu večer pro dřevo do krbu, a podobně. Neustále mě děsí. Všechny hezké filmy na DVD mi někam zmizely. Přísahám vám, že tam byly jen samé horory. Ptala jsem se ho, kde jsou, ale řekl, že s nimi nic nedělal, a ať jdu k doktorovi.

Opravdu je tam musel vrátit, protože teď tam jsou… Nebyly tam ale. Věřte mi.

Jsou to drobnosti. Schová mi věc, a pak ji vrátí, kde byla… Zkoušela jsem to nevnímat… nejde to,“ řekla.

„Rozhodla jsem se, že se rozvedu. Už ho nemám ráda, bojím se ho. Jenže o tom on nechce ani slyšet. A od té doby, co jsem to řekla, je to horší. Víte, je to takové plíživé. Já vlastně už ani nevím, co kdy dělám, přestávám si být jistá. A hlavně už nevím, co je náhoda a co dělá on sám,“ pokračuje.

„Posledně jsem se chtěla večer vykoupat a vodu jsem si nastavila. Když jsem tam ale strčila nohu, byla vřelá. Musel tu studenou vypnout. Já ji nastavovala, vím to. 

Když jsem se probudila minulý týden, měla jsem všechny nože kolem postele. Už s ním nespím,“ vysvětlila, „stelu si teď v obýváku. Řekl, že spal celou noc. 

Já už to s ním, víte, ani neřeším, ale strašně se bojím, co bude příště. Co když mi udělá něco s autem? Co když na mě něco hodí, až půjdu domů, a hlavně proč to dělá a dělá to vůbec, nebo jsem vážně blázen já? Už nevím, co je pravda…“   

„Když večer jíme, třeba mi řekne, jestli jsem si jistá, že to jídlo není moje poslední, nebo mi přepne televizi, než se vrátím ze záchodu, a pak tvrdí, že na ni ani nesáhl.

V noci mi pustí rádio strašně nahlas, abych se lekla… Je toho hodně a všechno vám vyprávět, za ten rok… to bychom tu byli dlouho,“ celá se třásla.

„Každý den, když jdu z práce, se bojím. Už mám z toho problémy zdravotní… je mi na zvracení… kamarádka je jediná, komu jsem to řekla. Mám strach, že mi nikdo neuvěří, a ještě se dostanu opravdu do toho blázince. Teď to říkám vám.

Prosím, věřte mi, já nejsem cvok.

Co mám dělat? Co když mě vážně zabije, když se rozhodnu podat ten rozvod?

Když se odstěhuju a náhodou mě přejede auto, jak on říká, kdo mu dokáže, že to nebyla náhoda? Napsala jsem závěť, a ta je u kamarádky doma.

Několikrát jsem u ní přespala. Ona pak měla různé telefonáty, třeba ve tři ráno, pořád… neozval se, jen tam mlčel.

Vím, že to byl on, ale nemám to podložené. Když půjdu na policii, vysmějí se mi,“ domnívá se.

„Minulý týden jsem měla na zrcadle ráno napsáno „Umřeš“… mojí rtěnkou. Nebo mi třeba zavolá a do telefonu se jenom směje. Řekl mi, že je můj osud, a já tomu pomalu začínám věřit. Už nevím, co jsem udělala, a co ne.“

Zdeňka vyprávěla dlouho a její kamarádka ji ve všem doplňovala.

Výklad opravdu nebyl pěkný, přesto si nemyslím, že by jí fyzicky chtěl v nejbližší době ublížit. Ale jsou to jen karty a v tomhle případě jsem si popravdě nevěděla rady. Nemohla jsem jí říct, že jí nic nehrozí, ale děsit ji by bylo také nemoudré.

Navíc, zlikvidovat člověka lze, zdá se, různě.

Zdeňka si také myslila, že jakmile půjde k lékaři a tam všechno řekne, dostane prášky a on vyhrál. Lidsky to chápu. Právem si mohla myslet, že pokud bude brát prášky na nervy a on prokáže, že dokonce dochází k psychiatrovi, mohlo by to její případné udání zpochybnit.

Tento příběh vám vyprávím záměrně, protože má dohru, o kterou vás nepřipravím.

Nechám teď ale na vás, co si myslíte, že je na jeho konci.

A nechám vás, dumat až do páteční půlnoci, protože jsem zloduch 

Jak myslíte že příběh, který je skutečný, nakonec dopadne?

Michaela

[sexy_author_bio]