Učinili jste mě patronem své země, mou sochu jste umístili na náměstí, kterému jste dali moje jméno, kolem mě jste nechali projít celé své dějiny, chtěli jste mě u všeho závažného, co váš národ prožíval….a máte problém určit můj svátek? Že ne? Zeptejte se deseti lidí, proč se nejde 28.9.do práce či do školy…

Československý stát byl 1918 vyhlášen u sochy sv. Václava.

1938 – jeho socha byla symbolem odporu proti Mnichovu

1968 –  u jeho sochy se soustřeďoval odpor proti ruské okupaci

1989 – i poslední českou revoluci prožíval národ u jeho sochy

Tady se konají a ještě budou konat oslavy státních svátků, tady se řeční, slaví sportovní úspěchy, tady se formují demonstrace…

K němu nás to táhne v dobách zlých i radostných.

A přesto si mnoho lidí není schopno vzpomenout, kdy se slaví jeho svátek.

Znáš mě a neznáš, můj národe. Tvůj Václav

Narodil se pravděpodobně v roce 907 paní Drahomíře a panu Vratislavovi.

Otec Vratislav ale velice záhy umírá…

…a já jsem byl příliš malý na to, abych vládl.

Mamince Drahomíře, která měla velké starosti po smrti tatínka, pomáhala s výchovou moje babička Ludmila.

Maminka neměla babičku z otcovy strany vůbec ráda.

Vlastně by se dalo říct, že ji nenáviděla. Na vině byla hlavně politika. Rád bych uvedl, že to, že by moje matka byla pohankou a nenáviděla babičku, protože se rozhodla, že bude šířit křesťanství, není pravda. I moje matka byla křesťankou, ale neměla tolik času.

Zajímala jí hlavně moc a její upevňování.

Babička byla oblíbená a vedla mě a mého bratra Boleslava k spořádanému životu a také ke vzdělání.

Spory mezi babičkou a mamkou začínaly být hodně vážné a mělý být ještě vážnější.

Nakonec se babička dokonce vzdala výchovy mé i bratra a odešla raději do klidu na Tetín.

Osobně bych řekl, že se mámy docela bála a tak jí chtěla jít z cesty.

Ani to jí ale nepomohlo.

Jestli to byla skutečně moje matka, kdo nechal babičku uškrtit? Nevím, každopádně babička Ludmila byla zavražděna přesně 15. 9. 921 maminčinými sluhy Tunnou a Gommonem.

O deset let později, tedy v roce  931 jsem se ujal vlády já.

Snažil jsem se svou zemi, tedy vaši zemi stabilizovat, upevnit a chtěl jsem tak činit hlavně mírovými cestami.

Tedy, trochu přísnější jsem byl ke své matce.

Tu jsem zapudil a přiměl jsem k návratu také všechny dobré lidi a křesťany, kteří před ní uprchli v oprávněném strachu, že se bude mstít, za jejich příchylnost k babičce Ludmile.

Ostatky babičky jsem nechal převézt do baziliky svatého Jiří.

Na rozdíl od mého bratra Boleslava, jsem chtěl více vyjednávat a budovat, než bojovat.

Zakládal jsem kostely, obdarovával duchovní a rušil jsem šibenice a žaláře.

Nesouhlasil jsem totiž s myšlenkou trestu smrti.

Bližší mi byla filozofie odpuštění a nápravy. 

Když vtrhnul do Čech saský kníže Jindřich, raději jsem mu zaplatil za neválčení a za slib věrnosti a vyrovnání jsem získal celkem mocného spojence.

Právě od Jindřicha I. jsem později dostal cenný dar.

Rameno svatého Víta. A nechal jsem mu postavit celý nádherný svatostánek.

Ano, správně, předchůdce dnešní katedrály Svatého Víta.

Onehdá jsem byl císařem pozván na dvorský sjezd, ale on svým věrným řekl, že mě nemají nechat sednout. Když jsem ale skutečně vstoupil najednou se císař sám zvedl uvolnil mi jeho vlastní místo.

Moc jsem to nechápal.

On ale prý spatřil, jak mě vedou andělé a jak na mém čele svítí zlatý kříž.

Žil jsem hodně skromně.

V soukromém životě jsem byl nejenom velmi dobrotivý, ale uměl jsem být také odpovědný a pevný.

Dokonce jsem velmi často chodil bos. Nechtěl jsem příliš mnoho okázalosti, spíše byl můj život o pokoře, toleranci a pochopení.

I matku jsem později po upevnění své vlády nechal vrátit do Čech zpět.

S bratrem Boleslavem jsem navzdory našim odlišným názorům na vládu vycházel celkem dobře. Měl jsem ho rád. Myslím, že i on mě.

Ne, nevěřím, že by mě nechal zavraždit on, i když …

Jeho pozvání na hradec ve Staré Boleslavi jsem tehdy přijal.

Bylo to 27. září 935.

Uznávám, že členové mojí družiny byli značně nervózní, protože se obávali, že mi ve Staré Boleslavi jde o život.

Na hostině proto téměř nepili, aby byli bdělí.

Nic se nepřihodilo a tak jsem se v klidu vydal ráno na mši.

Nenapadlo by mě, že mě napadnou téměř před branami kostela. Nečekal jsem to, ale snadné to se mnou neměli.

Ostatně, jsem rád, že vaši dnešní vědátoři už přišli podle mých ostatků na to, že jsem nebyl žádné tintítko, a že jsem se srdnatě bránil.

Mých téměř 173cm bylo na tehdejší dobu docela hodně.

Byl jsem kus chlapa. Měl jsem plavé vlasy, modré oči a celkově jsem byl pohledný muž.

Tuža, Hněvsa, Tira a Česta jsou postavy mých vrahů.

Je to ovšem jen legenda, že je poslal můj bratr, protože nesouhlasil s moji vlídnou a mírnou vládou.

Na každý pád mě zabili.

Ať už to byl kdokoli.

Boleslav se ujal vlády.

Nechal mé ostatky přenést z Boleslavi a dal mě pochovat v rotundě svatého Víta.

Nikdy nikomu pak nebránil v mém uctívání.

Myslíte, že takhle by se zachoval můj vrah?

Nevím, myslím, že ne.

Stal jsem se patronem české země.

Vybrali jste si mě.

Jsem velice rád, že vás motivovaly právě mé způsoby vlády, moje filozofie a můj zájem o rozkvět českého království.

Máte mou košili, helmu se zlatým křížovým chráničem na nos (ano je možné, že Jindřich tehdy viděl právě tohle, ale ta legenda se mi líbí), máte mou lebku.

Máte mou sochu.

A máte můj odkaz i slib, že nenechám českou zemi a její lid strádat.

Jsem patronem země české.

Jsem vaším patronem.

Co uděláte vy pro mě?

Váš Svatý Václav.

Michaela

[sexy_author_bio]