Views: 19
Vzpomněla jsem si nuceně o víkendu na téma nechutné zvuky, při kterých trnou zuby a zátylek. Když jsem chtěla vytvořit stříšku nad klec, musela jsem se odebrat na půdu. Mimochodem, jsem tam strašně ráda. Jednak je tam vedro a jednak je tam fůra krámů po Tomově rodině a prarodině. To miluju od dětství.
Tentokrát jsem tam potřebovala starý kus lina, o kterém jsem věděla moc dobře, že tam je.
Mám to tam zmapované, což je trochu škoda, ale jistě je ještě co objevovat.
Lino jsem našla, ale bylo větší a těžší, než se zdálo. Tu obrovskou roli jsem pak musela nějak dostat dolů a tak jsem ji pustila, aby se sesunula po žebříku a po schodech.
Nepřála bych vám slyšet ten zvuk!!!
Něco, jako když jezdí polystyren po skle, nebo křída skřípne o školní tabuli.
Příšerný.
Vzpomněla jsem si pak, jak jsou lidé v tomhle různí a přece stejní.
Mě například vůbec nevadí skřípání zubama, zatímco, vidlička o talíř, to mám osypky.
Moc ráda si uvolňuji klouby zalomením prstů (je to pověra s tím vyvikláním, potvrdil mi to doktor), což ovšem nemohu udělat v Tomášově přítomnosti, protože by mu upadla hlava.
Když jsem tak dneska nad tím přemýšlela, vzpomněla jsem si na svého strýce, který nebyl tak úplně rodilý, ale říkali jsme mu strýc a jeho ženě teta.
Byl to dement.
S oblibou si vypozoroval, co komu vadí, a pak mu to dělal. Často jsem litovala tetu.
Ale – její volba.
Ve společnosti tohoto muže „žaludské eso“ jsem byla jednou na obědě a byla z toho rodinná aféra.
Bylo mi třináct a mamince v restauraci na Proseku omylem sjela vidlička po talíři, přičemž se ozval zvuk – však víte.
Všichni reagovali hlasitým syknutím a maminka se omluvila.
Strýc zbystřil. Oči se mu rozšířily. Vypadal jako kočkodan.
„He, he,“ pravil a nepřetržitě několik minut se pak tenhle bazilišek bavil tím, že s dementním úsměvem hobloval vidličkou svůj talíř, přičemž úplně zapomněl, jsa zabrán do své nové zábavy, že mu stydne řízek.
„Ale no tak, Bořku,“ ozvala se tiše teta zoufale se usmívajíc, čímž se pokusila otočit jeho úchylku v žert. Marně.
S výrazem chovance psychiatrické léčebny svou činnost nemínil opustit. Podívala jsem se na maminku, která znechuceně odložila tři čtvrtiny svého hejka.
Přišlo mi jí líto. A bylo mi líto i tety, která se naprosto evidentně styděla až za hrob.
Ano, jistě. Chtěla jsem říci: „Ale strýčku, zanech již toho, vždyť ostatním to není příjemné“.
Nevím, jak to přišlo, že to znělo doslova jako:„Přestaň, ty debile jeden debilní!“
Statečně jsem se vztyčila.
Číšník se otočil. Lidé vzhlédli od svých porcí. Strýc odložil vidličku.
Maminka vstala.
Teta vstala.
Já si sedla.
Na pět let jsem naši rodinu zbavila strýce Bořivoje. Ani teta nepřijela.
Možná vám bude připadat, že jsem se chovala jako spratek, ale co jsem měla dělat?
Uplynula dlouhá doba. Asi bych dneska reagovala jinými slovy, ale emočně bych na tom byla určitě podobně.
Vadí mi to stále stejně.
Když třeba v obchodě skladník doplňuje limonády a vláčí za sebou na kovové tyči navrstvené basy po dlaždicovém podkladu, musím urychleně odejít až k pečivu, jinak bych mu tyč patrně vyškubla a zahodila směrem k chipsům.
Přemýšlela jsem nedávno, čím to je, že obdobné zvuky rozčilují každého bez ohledu na věk, pohlaví, barvu kůže, sexuální orientaci i politickou příslušnost.
Kdysi jsem se pídila po nějakém výzkumu a zjistila jsem hodně zajímavého.
Představte si, že tohle téma trápí lidí už od dob Aristotela!
Ovšem seriózní výzkum byl proveden v roce 1986. Tehdy poslouchalo 25 dobrovolníků hitparádu těch neodpornějších zvuků.
Později byly z těch „vítězných“ odfiltrovány nevyšší frekvence a… NIC. Stále k nesnesení.
A tak se výzkumníci rozhodli odfiltrovat naopak frekvence nízké 3-6kHz a… VIDA, najednou se zvuky staly zcela neškodnými pro lidské nervy.
Čili to, co nám vadí, není výška těch „tónů“. Problém je opačný. A to ještě není všechno.
Vědci porovnali nejhorší zvuky s mnoha zvuky z přírody a víte, kde našli 100% shodu?
U varovného vyřvávání makaků!
To je co?
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
