Z multiplexu pod širák

Od malička chodím ráda do kina. V dobách mého dětství jsme měli kino dokonce i ve vesnici a dodnes si pamatuji Bolka a Lolka na divokém západě. A taky ty sklápěcí dřevěné sedačky sešroubované do jedné řady, co vám dokázaly useknout prst, když jste nebyli dost pohotoví, nebo měli špatné kamarády se špatnými nápady. Kino bylo středobodem dění na vsi. 

Na dřevěné vývěsce před kinem bylo vždy několik fotografií s popiskem naťukaným na psacím stroji na místním národním výboru. A protože jsem nikdy nevěděla, kolik času uplynulo od natočení snímku do doby, než se k nám dostal, bylo mi tam fajn. Zkrátka nostalgie.

Láska ke kinosálům u mě přetrvala dodnes. Na střední škole jsem každou neděli jezdila na internát. Schválně o jeden vlak dřív, abych si mohla hodit bágl na pokoj a jít do kina. Nikdy mne nezajímalo, co dávají, protože dávali jen jeden film a kupodivu mi z kapesného zbylo ještě na jídlo.

Dospěla jsem spolu s dobou do éry multikin.

Na několik prvních okamžiků mne zaplavila všeobjímající láska ke světu vůkol, která by dokázala kláštery vysoko v horách tesat, chudým hotovost rozdávat a konat dobro, kam se podívám. Po pár letech mohu říct, že semínko nenávisti pečlivě živeno každým dalším filmem shlédnutým z pohodlného sedadla sálu multikina, vyrostlo v pažravou Adélu, která lační po krvi.

Nezmění na tom nic ani měkká polstrovaná sedadla připomínající domácí křeslo.

Někteří totiž nechápou, že i přes měkké polstrování vaše ledviny ví, že vám kopou do sedačky. Jejich měkkost navíc svádí k tomu, že si na něj někteří odloží své dlouhé a trmácením po nákupáku unavené hnáty. Nedávno mne jeden pán osočil, že jsem „porád s něčím nespokojená“ a neví, proč by si neodložil, když si boty zul.

Na druhou stranu ho chápu. 

Občas se musím dvakrát podívat na lístek, abych uvěřila, že ta sesle obalená popcornem je opravdu mé sedadlo. Dávali Kukuřičné děti? To pak mám potíž usednout a radši bych také přidřepla obuta než se bát, kde se mi všude přilepí opražená kukuřice. Někdy by mne zajímalo, kdo vymyslel, že se bude v kině servírovat popcorn. Proč ne něco jiného, co se nedá vysypat nebo rozdrobit, cvrnkat po sále. Zkrátka něco, čím se dá trefit do pusy i potmě a když ne, tak alespoň vyluxovat. Napadají mne želé medvídci nebo svíčková v tubě z vývařovny pro NASA.

Muži rádi vypráví vtipy o upovídanosti žen.

Neznám nikoho ukecanějšího, než jsou dva chlapi v sále po tom, co začal film. Při své pragmatičnosti kolikrát zhodnotí, že první čtvrthodinka je stejně o ničem a režisér ji zařadil jen proto, aby si mohli doříct, jak bylo v práci a kam pojedou na víkend. Tma kolem nich působí, že získají dojem, že když nevidí, ten druhý ani neslyší, takže odmítají šeptat. Když je film napínavější, není v úvodu filmu čas řešit, že v kanclu došlo kafe, takže to hodí do placu klidně, když má zemřít hlavní hrdina. Čistě náhodou jim totiž chlap s nožem na plátně připomíná tu paní, co vozí zboží do kantýny.

Jsme jenom lidi a jeden by rád přehlédl drobné nedokonalosti těch, se kterými musí strávit slabé dvě hodinky v jedné místnosti. Jenže za ty dvě hodinky zacáloval jako za nákup na neděli, tak už by za ty peníze něco chtěl. Když už ne řízek se salátem, tak alespoň požitek z filmu.

Bez ohledu na to, kolik stojí lístek a že by se dalo chatovat přes messenger na mobilu s kamarádem klidně i někde jinde a zadarmo, někteří tím stráví podstatnou část filmu. Vede je k tomu zřejmě strach ze tmy a svou hysterii zahánějí světlem displeje telefonu, které jim blaženě svítí do obličeje. Jim stejně jako všem okolo.

Máme ve městě i tzv. artové kino, které by mělo být protipólem velkých multikin nejen svou velikostí ale především atmosférou.  Lístek se neprodává na konkrétní sedadlo, ale na konkrétní film. Namísto popcornu a coly je v předsálí bistro, kde můžete zakoupit cokoliv, i čerstvě načepovanou dvanáctku do plastového kelímku.

Ve výsledku usednete do kinosálu na sedadlo, které na vás zbude.

Samozřejmě, že pokud se vaše drahá nemohla rozhodnout, jestli si vezme lodičky černé lesklé nebo černé matné, sedíte ostudně na kraji a u plátna, aby si i vaše krční páteř vychutnala kulturní zážitek. Ten bude vylepšen, pokud někdo uprostřed řady drží místa dalším třem, kteří se zdrželi na čepovanou plzničku. A protože je atmosféra kina skutečně umělecká, nechají si ještě jednu natočit na cestu. Aniž by je napadlo usrknout, nebo přijít včas, budou se s plnými kelímky protahovat potmě přes usazené diváky za svým kámošem s bojovným pokřikem:“ Vole, hrň to, Karel drží flek.“

Zatímco oni to hrnou, pivní flek se prosakuje vašima džínama až na holou kůži. A vy budete vědět, že to nemá cenu řešit, protože film je dlouhý a oni půjdou ještě minimálně dvakrát.

A tak zatímco dřív jsem kino milovala a trávila v něm každou volnou chvíli, protože to zkrátka bylo milé a příjemné, dneska zvažuji, zda vyhodím hodně peněz za hodně hlasité muziky a popcorn ve vlasech, cizí fusekli pod nosem, něčí koleno v ledvinách a pivo ve výstřihu. Ale pak vidím nějakou upoutávku a zasteskne se mi po nekonečných reklamách a upoutávkách před filmem, tmě kinosálu, velkém plátně, na kterém září hvězdy nejvyšší svítivosti a emoce vás rozduní stejně jako Dolby surround z repráků všude kolem.

Se vším tím, co jsem popsala výše má výsostné postavení letní kino.

Právě začínají tři nejteplejší měsíce v roce a blíží se prázdniny. A k nim neodmyslitelně patří i letní kino. To naše stojí u řeky a stojí tam už hodně dlouho. I se svými tvrdými sedačkami připomínajícími lavičky na hlavním nádraží. Jakmile se setmí, uvítají vás otravní komáři. Je zajímavé, kolik se jich bez lístku protáhne do kina. A všude courají diváci s pivem v kelímku a klobásami s hořčicí, a když nechcete nastydnout, musíte se přitulit pod jednu deku, protože je léto a vám se nechtělo tahat deky dvě. A přes všechny ty otravnosti a nepohodlnosti je to tam tak krásné, jak to v kině má být.

Protože ty nejkrásnější hvězdy jsou nejen na plátně, ale i nad vašimi hlavami.

A protože si pamatuji, že letní kino byl můj nejkrásnější prázdninový zážitek (dávali Ducha s Patrickem Swayzem), stejně jako když jsme v létě malovali a spali jsme na postýlce pod širákem a venku před barákem jsme měli puštěnou večer televizi.

A není to artové, ani multiplexové. Je to prostě takové, jak to má být.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]