Krásný následující týden vám všem, kteří jste se opět rozhodli věnovat chvíli svého času Mému sloupku. Když jsem minulou neděli seděla u diáře a plánovala si následující týden, jen stěží jsem si uměla představit, jaký sběh událostí mi přinese. Přivedlo mě to k zamyšlení, že jsme skutečně pány svého osudu, současně doopravdy shlukem svých vlastních rozhodnutí.

Až ve chvílích, kdy řekneme ono pomyslné „ne“, které z nás dělá to, čím jsme, nám to může pomalu docházet.

Ve středu jsem se plná energie duševní i tělesné vydala s Verčou na Hot jógu. S představou o nabytí duchovní energie u hluboké meditace, kterou se jóga vyznačuje, jsem se spolu s Verčou vrhla na karimatku.

Prostředí, ve kterém ona hodina probíhala, nebylo sice úplně meditaci podporující, ale nevzdala jsem se a hodlala jít kýženému uvolnění těla i ducha vstříc.

Po prvních pěti minutách, kdy stačila Verča několikrát za sebou velmi hlasitě vzdychnout jsem pochopila, že její představě o hodině klidu se prostředí ani pojetí, nepřibližuje byť v nejmenším.

Nenechala jsem se její náročností, kterou dobře znám již šestnáct let, vyvézt z rovnováhy a snažila se uvolnit. Jak jsem ovšem očekávala, Verča se po chvíli zvedla a s omluvou se urychleně rozhodla vecpat na Heat, který probíhal ve vedlejší místnosti.

Záchvat smíchu se mi podařilo spolknout silou vůle.

Hodinu jsem si tedy pokusila užít i vzhledem k faktu, že mi byla první půlhodinu docela slušná kláda, a to by se na hot józe asi úplně dít nemělo. Zahřál mě až pohled na Verčin, po Heatu odkrvený obličej, a následná kokosová polévka, kterou miluju.

V pátek jsem se dík okolnostem, které na mě již nějaký ten týden v duchu tlačily, rozhodla dát výpověď v práci a vydat se cestou rozvoje vlastní osobnosti a kreativity.

Rozhodnutí to bylo velmi náhlé, ale nelituju.

Jak už jsem si v životě stačila vyzkoušet, každé rozhodnutí, které jsem v tomto směru absolvovala, ať už bylo jakkoliv rychlé, jsem postupem času hodnotila kladně a pohledem do minulosti jsem i viděla, že bylo nutné.

Ještě téhož dne jsem se v zaujetí představy o cestě k lepším zítřkům rozhodla, pozvednout číši oblíbeného bílého a narušit svůj detoxikační program, ve kterém s Verčou úspěšně pokračujeme už téměř půl roku.

Osudným se mi stalo dobrodružně vyhlížející zábradlí z blýskavého mramoru, které přímo křičelo „svez se po mě jako za starých časů…“!

Dlouho jsem nevzdorovala a o něco málo sekund později jsem ono zábradlí osedlala a ke své zábavě přizvala zbytek, který mi toho večera dělal společnost.

Jízda se zdála být vskutku zábavnou pro všechny, kdo ve zdraví dorazil do cíle.

I já jsem se úspěšně blížila cíli.

Těsně před ním jsem se však, jakožto správný individualista rozhodla, vzít to tak trochu zkratkou.

Pěkně po zádech a rovnou na palici.

Pod tu jsem si v rychlosti stačila umístit ruku tak šikovně, že jsem si k blížícím se třicetinám nadělila svou první zlomeninu.

Na pohotovosti byla legrace.

Pánové lékaři totiž dokázali ocenit můj bolestný humor a pohotovou reakci.

Z onoho zábradlí na Národní třídě jsem se dokázala Na František přemístit téměř světelnou rychlostí a to za neuvěřitelných pět minut.

Tuto rychlost jsem nabrala na zákeřném zábradlí a v podstatě dojela až na rentgen.

No co vám budu povídat.

S těma rozhodnutíma se to v těch našich životech má zkrátka docela legračně.

Těžko říct jestli to o jízdě na zábradlí patří k těm špatným.

Když se vás tam nahoře totiž rozhodnou zastavit a možná uchránit, kdo ví, posadí vás k tomu klidně na mramor.

Možná si totiž na tu zábavnou rychlost budoucích událostí musíte pořádně odpočinout…

Krásný týden 

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]