Views: 13
Asi si vzpomenete, jak jsem chvíli po přestěhování z Prahy sem do Kerska výskala, byvše mile překvapena z místního rozhlasu, který má každou chvíli nějaké hlásání, jehož obsah není tím zásadním a veledůležitým. Co mě baví, je, že se to tu vůbec děje…
Že prostě začne hrát písnička, a pak paní starostka oznámí, že třeba v sobotu se budou prodávat u obecního úřadu kuřata, nebo se budou vykupovat kůže, nebo budou na hřišti soutěže v hašení požárů a pak žízně, případně že má paní Vonásková 80 a tak jí teď všichni popřejeme a zahrajeme.
Hrozně mě to baví.
V Praze ví člověk houbeles, kdo je jeho soused, natožpak, že má narozeniny a to tam bydlí dvacet let.
Tady hledáte cestu a někdo vám poví „jo jasně, tak rovně a Brouzdala doleva“…
To nemá chybu.
Teda… nemělo… nebo teda… nevim…
Minulý týden nám přivezli dřevo.
Jedna z dalších věcí, které si nemohu na vsi vynachválit.
Ne, že bych snad měla radost, že jsem dva dny nemohla chodit, ad jedna pro namožená záda, jak jsem furt stála u řezačky a zvedala jeden špalek za druhým, či z toho, že se mi na koleni od přidržování bezpečnostního tlačítka vytvořila tři další kolena, ale z toho, že to má takovou hezkou atmosféru.
Tak nějak přirozenou.
Máme dřevo, dřevo posekáme, narovnáme a budeme mít v zimě čím topit.
Je to zajímavě hezký pocit spojení s ročním obdobím, přírodou, cykly … to dřevo voní…těžko to vměstnat do slov.
Tyhle pocity mívám i když hrabeme jablka, když sekám, když zavařuji tuny švestek, i když krmím rodinu dva měsíce do zblnutí salátovkami, protože se nadurodily.
Je mi v tom dobře.
Zavolám tady paní sousedce, ta má slepice, objednám vejce, ona je doveze, já je zaplatím, ona se zeptá, jestli nechci kuřata, nebo králíky, já řeknu, že chci, ona pošle synka… paráda!
Když jdu kolem jejího domu odnést plasty, vídám ty dámy, z jejichž provenience mám ty vejce, takže je pozdravím a popřeji zdraví, protože na něm jsem tak trochu závislá tím svým zdravím také … je to jiné.
Lidi tu mají k sobě blíž.
Ne ani tak ve smyslu fyzickém či duševním, ale mentálně – principielně.
No a jak jsme si tak tesali a Tomáš drandil s kolečkem, táta sbíral třísky, Ječmen je požíral a Johanka se vypařila … ozval se zvuk, který znám akorát z filmů.
Chvíli jsem to ani nemohla identifikovat, protože mi to mozek odmítl jako nereálné vzít v potaz.
Ale fakt jo.
„Tome…“ a k zemi se mi skácel z ruky špalek… „to je jako umíráček, tohle?!“
„..Jo, někdo umřel“, pravil a pietně upustil kolečko.
Zvonil snad minutu a já nebyla schopna pokračovat v čemkoli, jedině v dýchání a to ještě blbě.
Nikdy v životě jsem to naživo v reálu neslyšela.
„Vážení spoluobčané….“ paní starostka mluvila pomalu, smutně, účastně…
Ženu, která nás v úctyhodném věku opustila, jsem neznala, nikdy jsem ji neviděla, a přesto jsem měla pocit, že budu u písničky, kterou jí následně z amplionu hráli, brečet.
Je to zvláštní, osobní, intenzívní… je v tom spousta spojení s lidmi, kteří tu někde jsou a jistě jim je smutno… je v tom osobní zainteresovanost a hodně citu.
Neznám tohle z města…
I přes to, že jsem pak musela chvíli sedět a přemítat nad starou paní, která tady v té malé vesničce žila a už nežije, jsem za ten umíráček vlastně ráda.
Měly by být všude, kde žijí lidé.
Donutí to člověka mít blíž k člověku.
Protože dokud tomu tak nebude, nikdy jako společnost nebudeme po rovině morální a duchovní dál, nežli jsme.
A my nejsme daleko – bohužel.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
