Vzhledem k tomu, že jsem si včera na pohotovosti vyslechla nepříjemný verdikt v podobě „blokované krční páteře s akutním zánětem krčního svalstva“ jsem doslova upoutaná na lůžko. S hlavou na Miloše, čili složenou na jednom rameni jsem byla nucena dlouhé hodiny civět do stropu. Vskutku epesní záležitost. Co bych dala za jednu jedinou mouchu. Jakýkoli pohyb na stropě. Nic. 

Následující den jsem již mohla pohnout hlavou o několik centimetrů a tak jsem zapla televizi.

Pravda, v jejím sledování mi ještě stále trochu překážel nos a myslím, že ve snaze zpozorovat alespoň pleš herců, trochu šilhám. Na televizi nijak zvlášť nekoukám neb na to nemám čas.

Teď ho mám.

Jak jsem tedy mohla zmapovat, v Ordinaci se nic nezměnilo od posledního dílu, tuším 65543221., který jsem viděla kdysi v dětství a po desáté je na všech programech krveprolití.

Nic nového pod sluncem a tak jsem samozřejmě skončila u četby, kde mě neobtěžují nudné herecké výkony ani, a to je hlavní, reklamy.

Na ples jedině s pětikilovým Arielem

Osobně si myslím, že tvořit reklamu může-musí být pro kreativního vtipálka doslova duševní porno. Tolik možností jak se může člověk vyřádit, tolik nápadů, které je možné realizovat.

Omyl.

Dostává mě, kterak se potká párek metrosexuálů na plese a místo psaníčka s osobními věcmi vytáhne afektovaný klučík krabici s pracím práškem… (WTF??!).

Tou samozřejmě jen tak ledabyle pohazuje, přičemž jeho rachitické ruce nezaznamenávají ani minimum námahy. Já tedy nevím, jak často chodíte na ples, ale pojímám pocit jakéhosi stylového Faux-pas, když jsem svou róbu na posledním plesu nedoplnila o tunovou krabici pracího prostředku.

Možná se v rámci kreativity dostavím na další ples rovnou s pračkou.

Třeba tak vnuknu autorům novou myšlenku.

…a manžel mi říká ty můj smíšku. Dynamit, TNT, vražda, smrt, zabití…

Jestli je teda reklama, u které bych spáchala sebevraždu tím nejkrutějším způsobem (překousání žil, umlácení se čtvrtkou, zatavení těla voskem pomocí osmi milionů čajových svíček), pak je to paní, jejíž zubní náhrada je to, kvůli čemu se budím v noci zpocená a volám maminku.

Upřímně je mi naprosto jasné, jak paní, která mluví, přišla o vlastní chrup.

Já totiž mívám chuť zrušit jí zubní kartu ihned potom, co její ďábelský obličej spatřím. (včera minimálně třikrát, což bych vzhledem ke své pohybové dysfunkci z fleku zařadila do příručky Kladivo na čarodějnice)

Jsem opravdu ráda, že se může tato dáma v klidu zakousnout do kukuřice bez kýblu na sliny, ale proč u toho sakra nezvolit trochu humánnější formu prezentace?

Krom toho jestli jí manžel opravdu říká „ty můj smíšku“ nechci se ani domnívat za jakých okolností, kde a v kolika letech jí sbalil…

Pan prostatik…

Třetí a poslední reklama, u které bych byla schopná brečet krev a umřela na selhání očí, je muž, jehož poklopec zná celá země.

Je mi skutečně velice líto, že jeho prostata je velká jako Strahov.

Kamera, která se potom přibližuje nadzvukovou rychlostí k rozkroku hlavního hrdiny, vyvolá pocit srovnatelný s pocitem na horské dráze.

Animovaná prostata v červeném zbarvení s místem výskytu bolesti je asi tak estetická jako smíšek s kusem jídla za zubní náhradou…

Sorry, ale já mám dost…

Úplně by stačilo, kdyby reklamy dělali pouze lidé, kteří mají tu moc skutečně pobavit a udělat nabízenému produktu takové jméno, že diváka donutí alespoň přemýšlet o jeho zakoupení nebo spotřebě.

Například reklama na zahradní sekačku, která se presentuje sloganem…“Ty tráááávo!“

České rockové rádio, které poutá větou…“To si děláš Ozzy!“

A reklamy na jednu z mobilních sítí, které považuji za geniální…

Naštěstí je těch dívatelných stále ještě dost a tak se možná Smíšek s prostatikem uchytí jako mučící nástroj nejtvrdších teroristů.

Přeji pěkný den všem!

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]