Krásný týden všem. Jak už jste společně se mnou stačili zmapovat, není to vůbec jednoduché být já. Tento týden jsem tomu dostála naprosto geniálně. Pro pracovní vytížení jsem neměla čas psát Můj sloupek v neděli a ani v pondělí, kdy se mi podařila opravdu delikátní záležitost.

V podstatě mě do ní uvrtala ségra, která se mi snažila pomoct. No pomohla mi vskutku náramně.

V pondělí ráno jsem si v ségry kabátu šla pro snídani do Billy.

Při vracení košíku se mi podařilo, zcela nepochopitelně, přiskřípnout si mezi těmi dvěma nákupními košíky svou sádrovou ruku a opravdu jsem měla co dělat, abych se na místě nepočůrala. Jako bolelo to. Hodně.

Přijdu domu a ségra nadává, kde má kabát, já ji ho ve dveřích předám a nadávám na svojí ruku a ranní sníženou inteligenci. Ségra se mi vysmála a pravila cosi o demenci středního věku.

Když odešla, začala jsem doma pátrat po Ibalginu.

Je o mě známé, že prášky nejím, takže jsem bohužel žádný nenašla. Ségra je zase naopak chodící lékárna, které i na parte jednou napíšou „Vzpomínáme Dr. Max“, tak jí chci zavolat, abych se domohla nějakých medikamentů na svou bolavou ruku.

Ano, mobil jsem nechala v tom kabátě a ségra si ho odnesla do práce.

Nevadí, je skoro jedenáct, ve dvanáct mám sraz s Berenikou kvůli webovkám tak se pro něj stavím až skončím. Z Flory na Jiřák, pohoda. Píšu teda ségře na FB, že mám u ní ten mobil a kde má nějaký prášky, že mě bolí ta ruka. Prej v malý krabičce, jsou takový kulatý, pak takový dlouhý a nějaký antibiotika. Mám si vzít ten bílej kulatej, je tam jenom jeden, takže to určitě poznám.

Neřešim a beru jedinej prášek, kterej je v krabičče plonkovej. Prej úplně super na bolest všeho druhu, nebudu potom údajně vůbec nic cítit.

No, necítila…

Pořád si řikám, kdo si jako vyndavá všechny prášky z těch platíček a vyndá je všechny do plastový krabičky??? To může v rámci nějaký úchylný úspory udělat prostě akorát Finč. Moje sestra, jejíž svět je záhadným místem s práškama volně se pohybujícíma na jednom místě.

Nicméně jsem ráda, když mi ona tabletka pomůže od bolesti a tak se v pohnutkách svojí sestry nijak zvlášť nehrabu.

Toho dne jsem vstávala už v devět, což je na mě nesmírně brzo, proto mě nepřekvapuje, když na mě po jedenácté přichází únava. Tak se natáhnu na deset minut, než vyrazím za Berenikou…

V šest večer mě budí ségra.

„Proč ses nestavila, pro ten mobil?“

Haha, protože jsem do šesti do večera chrápala jako dudek. A proč? Protože se ségra spletla a jedinej plonkovej prášek v její farmaceutický sbírce byl prášek na spaní, kterej dostala od jedné z tchýní asi před stopadesáti lety.

Prášek, kterej jsem já považovala za vysvobození od bolesti a místo toho mě poslal na šest hodin do říše snů, nemluvě o tom, že mi po probuzení ještě způsobil nemalé žaludeční potíže, takže jsem si s mísou povídala až do večera.

Berenika na mě čekala na Floře, zatím co já vesele chrápala, uspána práškem, který mě patrně pro své stáří díky bohu nezabil, ale kvalitně uspal.

Kdo mě zná, ví, že jsem schopná prospat týden v kuse bez prášků natožpak po nich.

Bereniko přijmi prosím mou hlubokou omluvu, tak hlubokou jako byl můj spánek, když jsi na mě čekala.

Máš u mě minimálně večeři. 

Takže jaké z toho plyne poučení?

Nelámejte si ruce, nejezte prášky a nikdy, nikdy si neberte prášky od Finče!

Krásný týden 

 
Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]