Když jsem četla článek o studii proč nám stáří smrdí, úporně jsem se snažila vybavit si chvíle s babičkou, a jak její stáří vnímám. Nedávno jsme s dětmi totiž prohlíželi stará alba. Byly tam i fotky, na kterých moje maminka vypadala jako malý roztomilý masový vrah a na tatínka zbyly ve výprodeji uši už jen v dospělé velikosti.

A také tam byla jedna moc pěkná kočka-babička.

Jeden by nevěřil, že někdy zestárne. Že jí stáří může ublížit. A přeci.

Chtěla jsem si přehrát celá ten příběh, který se jí vepsal do vrásek. Všechno to, co poctivě rýhovalo tváře, ohýbalo záda a kouzlilo vějířky kolem očí.

To, co stvořilo tu usměvavou bábinku, která se culí na oslavě svých sedmdesátin.

Moment. Je tam vedle ní nějaký kamarád-dědoušek. Stejně seschlý. Ale stojí za ním příběh silný jako noha od kulečníku.

Je to MilanVyhnálek.

Kamarádili se s babičkou od dětství.

Oba pocházejí z malé podorlické vesničky Hnátnice.

Milan se narodil roku 1926 ve zbožné selské rodině a vždy se zajímal o zpracování mléka.

Nebylo překvapením, že odešel studovat mlékářskou školu do Kroměříže. Na závěrečné zkoušky studoval v krytu v posledních dnech druhé světové války.

Po úspěšném odmaturování nastoupil do mlékárny v Lanškrouně, kterou doslova vzkřísil z mrtvých.

Chtěl však víc, chtěl se vzdělávat, používat nové technologie.

Plánovanou cestu do Dánska mu zhatil komunistický převrat.

Rozhodl se tak, jako tehdy mnoho jiných. Když v noci z 11. na 12. srpna 1949 překračoval třiadvacetiletý Milan hranici do Německa, měl v osobním zavazadle jen pár drobností a knihu o sýrařství.

Strávil deset měsíců v uprchlických táborech v Německu.

Pak získal povolení odplout do Melbourne. První roky se pod Jižním křížem živil jako dřevorubec, dělník na stavbě silnice a přehrady, fotograf, krejčí, prodavač aut, dovozce vína i jako řidič buldozeru.

Nepřestal však toužit po lákavé vůni sýrů.

Během svého pobytu poznal, že Australané jsou zvyklí konzumovat především čedar, popřípadě tavené sýry. Chtěl jim ukázat, že existují i jiné a lepší sýry a sýrové speciality: ementál, gouda, eidam a romadúr.

Nenechal se odradit nepochopením místních výrobců a v roce 1955 se rozhodl.

Od rána rozvážel mléko od 3do 7 hodin a do večera budoval základy své vlastní výrobny sýrů-svého snu.

Za čtyři měsíce dokončil v Tasmánii v Burnie stavbu.

Lactos během prvního roku vyprodukoval 50 tun sýra.

Svou vizi založil na kvalitě. Z Evropy dovezl nejlepší odborníky.

Rok 1965 byl zlomový. Podnik byl ve vrcholné kondici. Do světa vyprodukoval 500 tun sýra.

Než jednoho dne vyhořel do základu.

Milan Vyhnálek nepropustil tehdy jediného zaměstnance. Spolu se jim podařilo podnik obnovit a pokračovat.

V roce 1972 se už z Burnie ročně vyváželo 4000 tun goudy do Japonska a 1250 tun do USA. Sýrárna skvěle prosperovala.

V  létě roku 1977 vyhořela podruhé.

Ani tentokrát to českého tvrdohlavce nedostalo na kolena.

Stihl uskutečnit i svůj další sen: postavit vzorovou mléčnou farmu vybavenou nejmodernějšími technologiemi.

V té době měl pod sebou Milan Vyhnálek 300 lidí, spolupracoval s 250 farmáři a celkový obrat Lactosu činil 20 milionu dolarů. Zároveň působil jako poradce australského ministra pro obchod.

V roce 1985 byl vyhlášen tasmánským „Mužem století“.

Jeho zásluhou se stala Tasmánie sýrařskou velmocí a ještě dnes vyrábí tento nevelký ostrov více druhů sýrů než Francie.

Nikdy nezapomněl na svou vlast a rodnou ves.

Zasloužil se o obnovu kostela, odlití nového zvonu a zakoupení varhan. (Babička tehdy jela až do Hradce na biskupství, aby jí poradili, jak to má udělat, aby peníze od Milana nesebrala strana a dostal je kostel).

Po revoluci se stále častěji vracel do Čech.

Umožnil českým absolventům vysokých zemědělský škol studijní cesty a stáže v Tasmánii na místních farmách.

Od roku 2006 žije natrvalo v penzionu v Ústí nad Orlicí.

Je to jeden z mnoha stařečků, které tam opouští životní síly a pomalu i vzpomínky.

Jeden by ani neřekl, že ten usměvavý starý pán byl sýrovým králem.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]