Kdysi jsem někde četla, že vnímání času je záležitostí čistě subjektivní. Jakkoli to může působit podivně já jsem absolutním dokladem toho, že čas je skutečně zcela relativním pojmem v životě každého z nás… Mé pozdní příchody obtěžují mé blízké stejně pravidelně jako Koženého zásahovka. 

Většinou se opravdu snažím, ale čím víc se snažím, tím větší hlouposti se mi stávají. Vážně nejsem majitelkou žebříčkové nervové soustavy, nejsem, řekla bych, co do mozku vybavena ani tak prostě jako třeba plankton, ale je mi jasné, že si to spousta lidí myslí.

Navzdory faktu, že jsem průměrně inteligentní jedinec a hodiny znám od mateřinky, nerozumím jim.

Mé kvadráty se Saturnem jsou bohaté a orientace v čase tím pádem zkrátka chudá.

Sedm čili, čili týden…

Pondělí až neděle. Prostě názvy dnů. Nic neříkající soustava písmen, i když chápu, že pro mnohé je pátek a sobota zvučnější. Mě se líbí neděle. Ovšem ne jako den, ale jako název neb den mám ráda každý.

Více se orientuji úplňkem, novolunním…

Zda je leden nebo březen poznám podle narozenin svých blízkých a přátel díky tomu, že první, co mě napadne, je, HA slunce vstupuje do Vodnáře to máme Míšu, Lucku, Katku…atd.

Kalendář mě děsí asi jako excelové tabulky a i když hodinky dostávám snad u všech příležitostí, obvykle pak zapomínám, že je mám.

Můj drahý kamarád se mojí nejčerstvější historce vůbec nepodivil.

Prohlásil jen:

„Víš Pájí, to je v pohodě, ty jsi prostě takovej druh. Ty sem nepatříš, jsi z jiný planety…“ ale pozor on to myslel naprosto vážně.

Dovedl mě k zamyšlení.

Odkud já vlastně jsem? Pozdní příchody jsou totiž jen částí mého podivínství a evidentně i „planetární příslušnosti“.

Zde tedy pár drobných příkladů z planety „Pavlína“ ať se vám, lidé, dobře vstává…

V obuvi domácí nikdo se neztrácí

Nezapomenu na okamžik, kdy jsem v oparu pozdního příchodu vyběhla z domu tryskem, který potrénoval snad i Usain Bolt.

V radosti z doběhnuté tramvaje jsem se široce usmála na spoluposádku pražské trojky.

O úsměv mě, ale vzápětí připravil pohled dolů.

Jela jsem do práce v bačkorách. Takové ty kobercovky pro návštěvy, tuším barvy brčálové. Párkrát jsem výrazně a mnohokrát zamrkala. Především proto, že jsem se ve stejné chvíli musela vyrovnat s faktem, že vrátit se už nemůžu…

No co, babičky s chápavým pohupem hlavy mě častovaly úsměvy a puberťáci plnily paměti svých mobilních telefonů.

Smála se mi půlka Prahy, ale zase jsem jim zlepšila den.

Jako trest bahní křest

Po pražských povodních, kdy byla silně zasažena naše ZOO, jsem se rozhodla býti užitečnou a vydala se pomáhat.

Jela jsem sama a tak na můj příjezd nikdo nedohlížel.

Zpoždění jsem měla hodinu. Styděla jsem se a byla si jistá, že mě za trest sežere krokodýl. U brány jsem klopila zrak k zemi a sama byla malou němou tváří. Paní mi věnovala vodu, sušenku a pravila:

„No děvče co já teď s tebou, oni se tu všicí rozdělovali už před hodinou“

Opanoval mě smutek, ale vzdát jsem se nechtěla.

Do nádechu se mi trefila malá dáma, zírající na mé holinky. Ďábelský úsměv prozradil, že trest bude krutý.

„Mařenko, já si slečnu odvedu. Né nadarmo se říká, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí a navíc slečna má holinky. Výborně. Tak za mnou…“

Co následovalo, bylo kruté, ale zhostila jsem se své úlohy hrdě a s úsměvem.

S lopatkou velikosti dlaně jsem měla zbavit bahna bazén hluboký půlmetru a veliký jako průměrné dětské brouzdaliště.

Za hodinu jsem byla kompletně uzená a celý sbor dobrovolníků chodil a s nataženým prstem ukazoval, hele to je ta bahení žena, co přišla pozdě. Jízda zpět v MHD byla krušná, ale co na tom, když jsem poznala báječné lidi z nichž jedna žena je mi dnes nepostradatelným přítelem.

Zdravím, Haničko!

Exelence na letence

Svou „pozdichodnost“ jsem korunovala pár měsíců zpátky. Za bujarého zpěvu španělské hymny jsem se v Londýně den před kýženými prázdninami odebrala cirka hodinu po půlnoci ulehnout s myšlenkou, že se samozřejmě za chudé tři hodiny vzbudím.

Vědoma si svých neduhů ve zpožděné podobě jsem prozíravě sdílela budíky s nejedním spolubydlícím. Poslední obejmutí dalo vzniknout stýskavé atmosféře a peřinový oltář již čekal svého majitele.

Má postel se mi ale stala spánkovým hrobem.

O půl šesté tedy o hodinu později mnou třásl kolumbijský kamarád s výrazem školáka čtoucího Stopy hrůzy.

Rychle jsem pochopila, že se stalo TO…

…co jsem do té chvíle považovala za nemožné. V touze zvrátit osud a opětovně pokořit hodiny jsem i přes evidentní časovou prohru odletěla na letiště.

Pověstná akademická hodinka mě však stála letenku na další den.

Bitvu jsem prohrála a letadlo se vznášelo beze mě. Mnohé jsem kupodivu, nepřekvapila.

Ostatní, pobavila…

Exelence na letence II.

Letadlo je stroj, kterého se bojím. Celý letecký proces mě děsí. Řízeně usínám. Kdybych měla vypisovat veškeré své životní půtky s časem, asi bych byla stále připoutaná na klávesnici.

Nicméně po další včerejší zkušenosti se svým já, jsem opravdu v klidném opojení dospěla k názoru, že čas se mě netýká. Celý týden jsem včera pobíhala po Praze a pokoušela se vídat ty, které jsem nestihla.

Poslední den, než se opět vrátím do prozatímního domova, Velké Británie. Ještě tolik toho musím stihnout. Stihla.

Opravdu se mi podařilo uskutečnit mnohé.

S pocitem vítězství jsem do druhé hodiny ranní v klidu hovořila se spolubydlícími své hostitelky a nabyla pocitu plnosti.

Ranní budík v půl šesté ráno mě nepotěšil, ale vstávala jsem bez větších problémů, zcela spokojena. Na místo setkání se svou milovanou sestrou, která mě měla dopravit na letiště, jsem přijela včas a vše se zdálo být v pořádku.

Na mé poměry až příliš.

Má sestra měla ale dvacetiminutové zpoždění. Po třetí cigaretě jsem začala přešlapovat v lehkém stepu.

Později jsem se s kufříkem začala již míhat po zastávce evidentně zběsile. O pár metrů dál zřím svou milovanou s výrazem, který nejde popsat. Taky stála už půl hodiny a neptejte se, proč mi nevolala.

Její mobil jsem měla u sebe od úterní rodinné sešlosti.

„To si děláš p*del?“, mluvila klidně.

„Jááá? Ja tu stojím půl hodiny“, snažila jsem zachovat klid.

Bez dalších dohadů jsme se vydaly směr letiště.

Za půl hodiny jsem si řekla, že mrknu v kolik se mi zavírá „gate“.

9:35 to stíháme.

Milovaná sestra, mi nahlédla k ruce a šlápla na brzdu.

„Ty vole Pavlíno, vždyť tam máš 20.týho!!!!“

„No jasně. Dneska je 20.tého“, oblažila jsem ji širokým, shovívavým úsměvem.

Že nebylo, není nutné vyprávět.

Takže jsem ve své časové smyčce opět o něco více pokročila. Již chodím ne o hodinu později, ale o den dříve.

Naštěstí jsem na zoufalou otázku, kterou jsem své drahé sestře položila vzápětí, dostala báječnou odpověď..

„Míšo, myslíš, že jsem debilní?“

„Né Pájo, nejsi. To jsi prostě ty. Pojď, půjdeš se mnou nakoupit…“

A tak jsem se dnes měla možnost sejít s dalším ze svých báječných kamarádů, který přitakal mé sestře a u čtvrté malé zrzavé povídá…

„Tebe musí mít člověk prostě rád…!“

Děkuji…

Závěrem se nebudu dělat lepší.

Jen tak pro pěknost žití bych asi dodala, že s úsměvem vás, i přes všechny nemožnosti, může život bavit navzdory faktu, že se v něm můžete třikrát denně ztratit…

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]