Views: 35
Ani vám nevím, čím bych začala, abych vám povyprávěla o dojmech, když je těch dojmů tolik. A tak začnu koncem. Hodně dobře jsme se pobavili s organizátory při podepisování petice za odejití pana Ondráčka, když jsme společně zkonstatovali, že se patrně zítra dočkáme poděkování od pana Babiše ze to, že jsme ho tak hezky podpořili v boji.
Trochu mi to připomíná ty filmy, kdy padouch utíká z místa činu převlečen za záchranáře. (nebo za kobliháře).
Avšak, vzhledem k tomu, že všechny ty tisíce lidí včera došly k tomu samému, mohlo by to ukazovat, že mu tohle nikdo nespolkne, ani kdyby ty koblihy příště sám napekl.
OBRÁZKY LZE KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT
Fakt jsem zvědavá, s čím teď vyrukuje.
Jedno se mu ale musí nechat. Je to prvotřídní kompostér.
Ať sebevětší hnus, on ho ihned zpracuje a přemění v kvalitní hnojivo.
Na zahrádce bych ho asi chtěla.
V čele své země rozhodně ne.
Stejně, jako Komunistu Odráčka, který přímo zosobňuje vzpomínku na boule a modřiny, které jsme před 28 lety utržili, když jsme celý rok bojovali proti tomu, co se nám nyní předkládá jako normální.
Naštěstí pohledem těch tisíců lidí na Václaváku, kam se mnozí, včetně mě a mých přátel po těch letech vrátili stejně nazlobení, ale také v celé řadě dalších, českých měst, to normální není a taky nikdy nebude.
Děkuji za to, že ještě dokážeme být jednotní, že si pamatujeme, že se umíme spojit, že umíme být dobří i rozhodní.
Umíme to stejně, jako tehdy…
A stejně, jako tehdy, a teď se dostanu zvolna na začátek, se v mnohém trochu opakuje historie. Tedy moje určitě.
Jak jsem se zjevně nezměnila v postoji a odhodlání, nezměnila se za ty roky ani moje fobie z davu.
Co jsem tam lezla? Zeptejte se mě v roce 1988 a 1989 a odpovím stejně, jako 2018.
Protože to přeci musím. Fobie nefobie.
Ledva jsem s ruličkou v ruce hlasitě pronesla několik hesel, zapálená, s vírou, že to zabere, ledva jsem slezla z ramen dobrého muže, který mi nabídl „koně“, a kdy jsem ho svými kily fakt nezatížila, abych udělala pár fotek, ledva jsme se spolu pak zcela spontánně objali, což se před osmadvaceti lety dělo každou chvíli, jen s jinými lidmi, přišla další na chlup stejná situace.
„Musím někam k baráku, je mi blbě“. Poslala jsem holky do davu, kam moc a moc chtěly a já se z něho urychleně snažila na chvíli vymanit, abych s sebou nesekla.
K domu číslo osm jsem se doslova doplazila, maje před očima již zajímavá kolečka a nohy o síle muších.
U vchodu stál starší pár.
Ani jsem nemusela nic vysvětlovat, asi jsem vypadala dost jako mrtvola, protože …. a teď to přijde… stalo se přesně to, co sedělo před těmi lety tak často.
„Udělejte prosím prostor, paní není dobře“… v ten moment, ač to byla chvíle, kdy si na spodní části Václaváku člověk v té tlačenici ani nezavázal tkaničku, byl prostor. Okamžitě, ochotně … jako tenkrát.
Ne, nezměnili jsme se až tolik, jako společnost. Rozhodně ne v jádru.
Povídala jsem si s onou starší dvojící asi čtvrt hodiny.
Proč se také uchýlili na chvíli k domu? Protože paní byla na tom stejně, jako já. Její manžel byl tak léty vyškolen, mluvil na mě, dal mi sladkou tyčinku (mozek si v tu chvíli stáhne cukr), ujišťoval mě, že jak vidím, i s davem se lze domluvit, že mi nic nehrozí, a že v nejhorším zazvoníme, někdo přijde otevřít a bude dobře.
Jasně, že se mi udělalo líp, a když se tak stalo, musela jsem se usmívat.
Kolikrát já tohle tehdy zažila!
I tu neskutečnou ochotu a dobrotu lidí, i ten ohled jednoho ke druhému i tu atmosféru míru a přátelství ač vlastně v energii naštvanosti, která ale směřuje naprosto jiným směrem a směrem jeden ke druhému se mění v lásku člověka k člověku, empatii a pozornost.
Odmítali odejít, dokud mi nebude líp a kolem mě bylo kolečko ochotných lidí, který vytvořili pro jednu omdlívající klaustrofobičku takový minipidiváclaváček.
Pak mi už volaly holky, kde jsem, pak si mě vyzvedly, a pak i starší pár mých zachránců mohl odejít.
Ráda bych panu učiteli (kolemjdoucí chlapec ho totiž pozdravil, „dobrý den, pane učiteli) a jeho paní, jichž jsem se bohužel nezeptala na jméno, ještě jednou moc poděkovala. Děkuji za azyl i první pomoc!
Další dění jsem již sledovala v pohodě a přišla spousta vjemů, krásných chvil s lidmi, které člověk nikdy neviděl, chvilek vzájemného přátelství, povídání, vyměňování slov, potřesení rukou, obětí a mezi tím skandování a volání … no stejně jako tehdy.
Ne však stejně, v jedné zásadní věci…
Téhle!
Tehdy se neusmívali… tehdy nebyli s námi, tehdy nestáli pokojně a neodpovídali na pozdrav … tehdy nás tloukli.
A tohle, tohle je moment, který je výrazně odlišný!!
Těžko bych vám vypsala ten pocit, člověka, který tam tehdy byl a nejednou byl bit, když se dnes ve stejné situaci policista usměje, a na zdvořilý dotaz, „mohu jednu fotku?“ odpoví, „jistě“.
Ještě teď mě to dojímá a nedivte se, prosím … já si prožila své. A nebyla jsem jediná, bylo nás strašně moc.
To proto jsem tam v pondělí byla, to proto JSME tam byli, a taky proto půjdu znova a znova, protože chci, aby to tak zůstalo.
Tohle bylo na konci, kde na videu (níže) už lidé rázovali směrem k Hradu. Pro mě hodně silné heslo, které nesla jedna dívka… protože tuhle větu mi před několika dny řekly moje dcery.
No, děti naše … ještě jsme tu s vámi! 
Všichni si přejeme neztratit to, co jsme si vybojovali.
A tehdejší Komunista – příslušník pořádkových jednotek, dnes v čele bezpečnostního sboru, vedle něho usvědčený agent STB v čele státu – a další Komunisté s nimi ve vedení země, nám tu záruku svobody nejenže nedají, oni nám ji přímo před očima berou!!!
A to si klidně tu svou klaustrofobii budu v těch davech trénovat.
A jen ať jsou to pořádné davy … protože jinak…. jinak nám to všechno, kvůli čemu jsme byli biti a díky čemu nás zavírali, díky čemu jsme mnozí nemohli studovat, mluvit, psát a svobodně žít, zase pěkně nenápadně vloží do životů zpět.
A dělají to moderněji, ale efekt by byl tentýž.
Děkuji, nechci!
P.S. Pokud se teď pan bývalý udavač STB, Babiš pasuje role zachránce, který během pár hodin zázračně zařídil odejití Ondráčka z funkce, pokud teď lidu demonstruje, že má tu moc, zapomíná, že tu stejnou moc měl i před pár dny, když byl Ondráček jmenován.
A MY NEJSME BLBÍ!
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
