Views: 47
Vzpomínáte si na ten film i divadelní hru a vlastně také Nezvalovu dramatickou báseň? Svého času jsem z toho byla u vytržení a ten název si pamatuji dodnes, ačkoli je to řada let. Má takovou zvláštní sílu a naléhavost. Nejednou si na něj vzpomenu, když vidím něco, co je na jedné straně krásné, na druhé to má nádech jakéhosi posledního viděného…jako klid před bouří, jako „ještě je to dobrý“ … jako „tak ještě naposled“…
Vzpomněla jsem si zrovna včera, když jsem jela z Poděbrad.
Abych nebyla jen komorní…
Jela jsem tam proto, že jsem chtěla držák na televizi, co se přidělá na zeď.
V Tescu, kam jsem zavítala, abych pořídila také štětce, protože jsem před časem začala s takovou činností, o které vám povím zítra v popelení, jsem chtěla ulovit nějaký personál, který by mi poradil s výběrem správného typu.
K mání byli dva Ukrajinci.
Respektive paní Ukrajinka a pak Ukrajinec.
Byli velice milí a ochotní, ovšem ačkoli se nacházeli prokazatelně v oddělení elektro a TV, byl „závěsný držák na televizor“ daleko za hranicí jejich jazykových možností a po delším ukazování systémem pokus omyl, jsme to u sluchátek společně vzdali.
Znásilnila jsem nějakého pána, který měl na vozíku prcka, co držel v ručce balíček DVD. Pán byl ochotný.
Stihl mi něco málo poradit, než se z oddělení „kyblíky a věšáky“ vynořila jeho paní a hodila mým směrem žulové oko.
Nakonec jsem držák nevzala.
Neptejte se mě proč, protože jsem ženská a není jen tak, něco jen tak koupit.
Koupila jsem ale ty štětce, v tom se vyznám.
A taky parádní svíčku, neb míním čistit prostor hloubkově a energeticky.
A energicky.
Rovněž jsem skoukla trička, protože se budou možná hodit.
Chtěla jsem i smetanu, abych si večer v posteli udělala radost, ale nedovezla jsem ji. Někde v prostoru „piva a limonády“ mi vyklouzla, protože já si košík prostě nevezmu a nepoučím se.
Jiná Ukrajinka mě uklidnila, že to nevadí, že to je dobrý. Poctivě jsem se totiž udala.
Nabyla jsem dojmu, že Ukrajina koupila Tesco.
Nebo Tesco Ukrajinu.
Venku jsem si chtěla spravit náladu u stánku s trdelníky, kde měla paní i cukrovou vatu.
Měla jsem si v té zimě a plískanici, kdy z nebe padalo snad všechno včetně zmrzlého hmyzu, koupit raději teplý párek.
Ale dopadl by stejně, jako vata.
Vrhla jsem ji na zem u auta.
To proto, že si vedle vozíku, neberu nikdy ani tašku. Tentokrát jsem ji ani nekoupila, což dělám vždycky.
Cukrová vata je super, mám ji moc ráda a moc mě baví, jak se vždycky sladce ve vteřině rozplyne na jazyku.
Takhle se sladce a ve vteřině rozplyzla na zemi.
Cestou domů jsem pozorovala nebe, které mělo stejnou barvu a možná i konzistenci jako silnice.
Bylo mi depresivně, tak hodně, že kdybych neměla ty štětce a nápad, asi bych se rozbrečela.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se převčírem vracela z Prahy.
Byl přenádherný západ slunce a já věděla z předpovědi, že za pár hodin bude s tímhle pohledem konec.
Vyfotila jsem si ten poslední nádech, než přijde to, co přišlo včera.
A včera jsem si na tu fotku vzpomněla.
A taky na ten film.
Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou.
Jestli někdy v tomhle životě přestane pršet, tak bych šla ráda fotit. Nebude to sice nic optimistického, ty snímky, ale alespoň se zabavím při čekání na jaro.
A to přijde, jak správně, včera někdo v diskuzi poznamenal, vlastně už jen za POUHÉ čtyři měsíce.
Jo, je poloplná ta moje sklenice!
A nad Atlantidou slunce zase vyjde.
Někdy.
Jo, a přijel? Sem ne. Tady byl včera a odjel 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
