Views: 13
Tak to vidíte, už nejsem jediná postižená, kdo má v lese pojmenované stromy. Nakazila jsem Tomáše. Shledal totiž, že to je hrozně praktická věc.
A už asi i ví, jak je to potom v tom lese vlastně jiné, když tam člověk jde nejen za přírodou, ale taky za kamarády.
Já zase přišla na to, že jeho pojetí je ryze chlapské, tedy více racionální než emoční. (I když emoce jsou tu taky, ale to si nechám na konec)
Zatímco totiž já dávám stromům jména, protože jsou to kámoši, Tomáš je pojmenovává, protože mu slouží jako navigace.
A je u toho nebývale vtipný.
Já mám tady Hromburáce, kterého už důvěrně znáte, pak pana Duba, nově liščí olši a úplně nově Míši kládu.
Tu jsme pojmenovali, když mi šel Tomáš ukázat jeho ptačí strom a Chuckův strom.
Byla jsem děsně zvědavá na oba.
Naštěstí to nebylo pět kilometrů, čehož jsem se obávala, protože Tomáš koná procházky mnohem delší než já.
Cesta vede od Hromburáce směrem k závoře a zhruba v polovině uhne přímo do lesa, kde je potřeba se trošku probít ostružinami, ale jde to dobře, protože se člověk cestou velice příjemně osvěžuje.
Ptačí strom jsem si neuměla představit, nebo jsem si představovala nějaký zvláštní strom, který je plný ptáků, nebo, jak znám Tomáše slouží ptákům jako záchod nebo tak něco.
A on má pravdu a viditelně.
Představte si, že tenhle strom, který nějakým řízením osudu přišel o celou svoji půlku, je doslova prošpikovaný ptačími hnízdy a ďourami, kde také bydlí ptactvo.
Netuším, proč si ho vybrali a podezírám je, že je to právě z navigačních důvodů, protože moc stromů, kterých je jenom půlka tady není.
Ten strom je zvláštní a má pěknou atmosféru.
„Tak a teď schválně, jestli najdeš i Chuckův strom“, pravil a vrazil mi do ruky kompas.
Logicky bych podle kompasu neměla odvahu jít, kdyby nešel se mnou, protože jsem se to s tou věcí nikdy nenaučila a došla bych patrně do Tater.
Takhle mě kontroloval, a když jsem brala směr Kopské sedlo, zarazil mě a přesměroval.
„Hele a proč je Chuckův?“
„To poznáš“
No, tak asi ho taky bude jenom půlka, nebo tak něco… vycházela jsem z toho, že třeba Mrtvé moře taky nebylo mrtvé, než ho Chuck zabil a z vědomí, že Chuck se narodil ve srubu, který sám postavil a jen on umí praštit otáčecíma dveřma.
Poznala jsem ho!!! 
„Vidíš, tady asi Chuck chvilku odpočíval“
Vtipné a trefné.
Už méně vtipné bylo, že o kousek dál, kde jsme šli zkontrolovat kančí jezírka, se Ječmen proměnil na chvíli v Jožina z bažin a nás atakovalo asi sedmdesát klíšťat, z nichž se zázrakem, jak jsme večer zkontrolovali, žádné nepřicuclo.
Cestou jsme objevili kládu, která se líbila i mě i Ječmenovi a které je od té doby taky pojmenovaná.
Je to Míši kláda.
Jsem jediná žena, co mu vlastní kládu a jsem na to pyšná. 
Myslím, že do důchodu pojmenujeme, když budeme pilní a chodit často na procházky, odhadem … no hodně hektarů.
Myslela jsem si včera, když mě Tomáš s Ječmou, lákali na procházku, kterou jsem odmítla, neb jsem byla s horoskopy u Raků, protože mě zdržela květáková polévka, že se vrátí zase s nějakými jmény.
Usedla jsem k horoskopům.
Nevraceli se ani za hodinu a půl a už se stmívalo.
Docela jsem už měla starost a chtěla jim zavolat, ale telefon trapně ležel na stole.
Odešli jen s dalekohledem.
Když jsem se oblékala, pevně rozhodnuta, že je půjdu hledat, (přece jen jsou tu kanci a jiná zvěř) přikvačili s očima na vrch hlavy.
„Hele, tohle není moudrý, jít do lesa a nevzít si ani mobil!“
„Já vim, už to taky nikdy neudělám“
„Co se stalo? Hejkal?“
„Člověče, asi jo. Ono to není sranda. Došlo mi, že člověk si myslí, jak má věci pod kontrolou a jak je všude v bezpečí, ale v lese je docela malý pán“, povídá Tom vážně.
No, tak trochu se s Ječmou ztratili, ale to by nebylo drama, protože Kersko zase nejsou Beskydy, ale fakt je, že když mi vyprávěl, jak Ječmen zaběhl do mlází a vzápětí s ocasem kdesi prostrčeným mezi nohama až obojku, upaloval pryč, znělo to strašidelně.
„No, tak jsem se zastavil a koukám na Ječmena, jak je vyděšenej a taky mi nebylo volno, když jsem si uvědomil, že vlastně netuším, co v tom křoví je a že se stmívá a já nemám, blbec ani mobil“.
„No a bylo tam něco??“
„No tak něco tam, asi bylo, protože to pak strašně zařvalo. Možná muflon, možná jelen, já to nezkoumal. Uctivě jsem se pozadu velice opatrně v pozici skoro jako Ječmen vzdálil a pak jsme oba upalovali až na polní cestu. A teď jsme tady a už si pokaždý vezmu mobil“.
Jsem celkem ráda, že když jdu sama do lesa já, tak na mě maximálně kouká nějaká liška, co rozkošně mrká.
Tenhle zážitek odsud ještě nemám.
Jednou přijdu na to, co to bylo, ale z toho, jak se mi to Tomáš vlastními hlasivkami snažil přiblížit a věrně reprodukovat, to odhaduji na toho hejkala.
Mějte super den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...