Views: 7
Ledva jsem dopsala a vložila rozhovor s Karin, počala jsem se shánět po druhé krabičce cigaret k sepisování ranní kávy, která měla být soutěžní.
Přestože jsem byla přesvědčená, že na lednici je ona krabička od neděle večer odložena, nenašla jsem ji.
Tomáš nekouří, Ječmen také ne, takže jedině Vendula.
Po chvíli bezcílného hledání, jsem nakoukla i do lednice, ale prostě zmizela.
No co, řekla jsem si, vzala jsem Ječmu a pod příslibem nočního výletu autem na pumpu jsem vyrazila.
Byla rosa a měsíc částečně schovaný za mraky vypadal hezky mysticky.
Jelo se mi pěkně a Luna přede mnou mi dala vzpomenout na večerní rozhovor s Johankou, která si kdesi v Enigmě přečetla článek o mimozemšťanech, kteří unášejí lidi, aby s nimi měli sex, za odměnu jim pak udělali soukromou exkurzi po lodi a vysadili je X kilometrů od domova.
Zadumána v mimozemské erotice, jsem dorazila na pumpu, kde se přede dveřmi válel opilec a cosi žaloval kovové rohoži.
Obsluhu pumpy nevzrušoval, tak jsem se také nenechala vzrušit.
Cestou zpět jsem jela kolem lesa, který ve tmě šuměl. (Jestli to nebyl zvuk nedaleké dálnice).
Jela jsem pomalu a doporučila dozadu Ječmenovi, aby se kochal.
Přeběhla nám přes cestu kočka.
Byla černobílá.
A i kdyby byla černá, bylo by mi to fuk, protože na to nevěřím. Takové krásné magické zvíře může nosit maximálně blechy a jinak jenom štěstí.
Z kopce, kolem Kobyliské střelnice jsem sjížděla volně a vzpomněla si, jak mi kamarádka před dvaceti lety vyprávěla, že tam straší. Vůbec bych se s ohledem na historii toho místa nedivila.
Zaparkovali jsme a Ječmen se podepsal na tři stromy.
Zamkla jsem dům a šourám se nahoru.
V myšlenkách jsem dál byla někde mezi mimozemskou civilizací, opilcem a střelnickými strašidly.
Vcházela jsem opatrně, abych neprobudila Toma, který už od jedenácti v ložnici snil o terénním voze, co viděl večer na videu.
Bylo ticho.
Řekla jsem si, že ještě vyndám prádlo z pračky a ani jsem si cestou kolem dveří do koupelny nerozsvítila.
Když se zpoza zavřených dveří koupelny ozvalo zaklepání, obrátil se mi krevní oběh a do obličeje se mi vlila barva Johanina mimozemšťana, zvaného šedivák.
Zírala jsem na dveře, oči jako lemur a přemýšlela, jestli se mi to nezdálo.
Klepání se ozvalo znova.
Chtěla jsem utéct, ale nešlo to.
Nezmohla jsem se na nic statečnějšího, než na přiškrcené „kdo je tam?“
„To jsem já. Já nemůžu ven“
„Já, jako Tomáš?“ ten hlas byl jako jeho, ale duchové třeba klamou a mimozemšťani nevím.
„Jo“
Hodinu jsme páčili dveře od koupelny, ve kterých se ulomila západka v poloze směrem do ďoury.
Protože jsem si před tím do vany napustila horkou vodu, abych tam měla po práci páru, až se půjdu koupat, neb to miluju, byl Tomáš po vysvobození značně opocen, provlhlý, ale navenek se tvářil spokojeně, jako vysvobozený zakletý princ.
Že mě vyděsil k smrti, si neuvědomoval.
Byla to ale jeho zcela nechtěná, leč jistě láskou motivovaná ač nevědomá oběť.
To proto, že kdyby se neprobudil, nešel do koupelny a nestalo se to jemu, stalo by se to mě.
Příběh by byl o mnoho hlasitější a dramatičtější, protože já mám klaustrofobii a v momentě, kdyby se zamkly dveře a nešly otevřít, asi bych se zbláznila, nebo se vysoukala okénkem na terasu, kde bych do rána zmrzla, protože terasa je zamčená a v patře.
Takže, Tome dík.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...