Views: 21
Byla jsem divné dítě, adolescent i pubescent. Ne v tom, že můj pokojíček, nebo spíše kout, vypadal, jako Karlův most po nájezdu Švédů, v tom jsem byla zcela standardní, a co do živých kamarádů v kelímcích od jogurtů, až mimořádně nadaný biolog. Nikdy jsem ale netrpěla potřebou, slintat u plakátů…
…ba co víc…
Neměla jsem ani modlu v podobě nějakého herce, nebo zpěváka, jehož foto bych měla pod polštářem, neriskovala jsem údy v tlačenici o podpis a můj zrak před usnutím nespočíval nivě na papírovém Daliboru Jandovi.
Jo, poslouchala jsem ho, to ano, ale žádná křeč, a ani jeden živák.
Prostě mi přišlo zbytečné plýtvat zásobami emocí a citů na fotky, byť v životní velikosti.
Na zeď jsem si nalepila jen jednou Kissáky a to proto, abych zahladila obří díru, kterou jsem vykutala ve snaze vyrobit si vlastní trezor, (viděla jsem to ve filmu, byl za obrazem – jak důmyslné) do kterého bych si dala čokolády, které mi sestra pokaždé sežrala.
A tahle osůbka, nejenže mi požírala sladkosti, když svoje si natlačila do hlavy hned bezprostředně, a pak našla i moje (zajímavé jaký um vyvinula při hledání mých skrýší. Buď byla tak chytrá, nebo já tak pitomá), ale ona mě také nechtíc naprášila s tím trezorem.
A zrovna, když v pokojíku byl i otec.
To zvíře skákalo po mé posteli a nenechavýma ručičkama, plácala do zdi a všelijak se opírala, až jí ty ručičky zahučely skrz plakát do té díry.
Náš otec, (tedy hlavně její) v tu chvíli připomínal moře před cunami.
Napřed se jeho obličej zcela odkrvil, aby se následně zcela překrvil.
Pak už jenom hulákal mnoho minut, hodin, dnů.
To byl tedy můj jediný plakát.
Fanynkou nikoho jsem tedy nebyla.
Nebo jsem si to myslela. Do včera.
Ve zprávách jsem zahlédla Kelly family a repku z jejich velkolepého návratu na pódia po dvaceti letech.
A tehdy jsem si něco uvědomila.
Jak já je žrala!!
Úplně jsem na to zapomněla. Plakáty jsem sice neměla, ale z pohledu na toho malýho kluka, s těmi vlasy a jeho andělské vzezření a zpěv, když prožíval song An Angel, mě běhal mráz po zádech a chtělo se mi brečet.
Byla jsem schopna si tuhle a i jiné pecky pustit za sebou i dvacetkrát!
Jak jsem na to mohla zapomenout?
Vždyť jsem z nich měla husí kůži snad i pod nehty a na zubech, a dokonce jsem strašně toužila mít takovou rodinu.
Jenomže to fakt nešlo.
Moje maminka zpívá dodnes moc hezky, bratr taky, i já občas, sestra také, když něco nežvýká, otec by mohl vyřvávat mezihry a hrát na vozembouch, ale nikdo nemá u nás dlouhé vlasy, mimo mě.
Včera jsem zahlédla, jak se chlapec za dvacet let změnil.
Pravda, už nevypadá jako andílek, kterého chcete mít doma a jenom se snad na něho koukat a poslouchat ten jeho hlásek, ale docela se těším, co po té době vytřihnou.
No vida… tak možná jsem přece jenom byla trochu fanynkou.
A hádejte, do koho jsem byla zamilovaná, když pominu, že jsem toužila mít dítě podobné Angelovi?
Ech … toužila jsem dlouho potkat chlapa, co vypadá jako on. Jako Archanděl Michael, akorát ne bezpohlavní…jejejej!!! (třeba vám napoví, že mám celoživotní slabost pro jeden hudební nástroj i pro ty, kdo na něj umí hrát a není to flétna – ta není tak…..
)
A tady pro všechny, komu tehdy taky povolovaly svaly celého těla a měli zimnici…
Kelly Family.
Schválně, jaký to bude rozdíl, až to vybalí po té pauze.
Krásný den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
