Náhodou to není tak banální otázka, jak by se mohlo zdát. V zásadě mě k této ranní kávě dovedla včerejší diskuze. Osobně myslím, že k tomu, aby člověk šel a omluvil se, je třeba mnohem více statečnosti a duchovní vyspělosti, než si myslíme. Je to o pokoře. A pokora je něco jiného, než ponížení…
Absence pokory je právě problém současné společnosti.
A nemalý.
Člověk třeba myslí, že je v právu, je velice urputný a bojovný, řekne pár ošklivých slov a pak se najednou dozví, že názor, který prosazoval, ať už jde o cokoli je naprosto chybný.
Že byl prostě mimo mísu, zatímco druhá strana měla pravdu.
Člověk má pak několik možností, na stupnici odvahy a vyspělosti ducha poměrně zásadních.
1. Může dělat mrtvého brouka a nenápadně se přidružit ke správnému názoru, při čemž druhá strana to asi zaznamená, ale bude jí divné, ne-li nepříjemné, že onen „odpůrce“ neměl TOLIK ODVAHY, aby svůj omyl přiznal.
2. Další obvyklá reakce je pseudozacouvání „No dobře, tak jsem se spletl/a, to se snad může stát každému. No jo, jsem jenom debil“. Druhou stranu tím nenápadně postaví do role viníka, někoho, kdo svou skutečnou pravdou ve finále udělal z druhého pitomce a měl by se cítit provinile. Velice obvyklé.
3. Ne neobvyklá je nenápadná argumentace a hledání ještě nějaké únikové cesty, jak by to mohla být pravda, ale v tomto případě, díky okolnostem a vlastně obrovské náhodě není, ale že to není vlastně tak, jak to vypadá … jednoduše takový model „právě vyndaná, mastná špageta“.
4. Logicky nejtěžší a také vyžadující nejvíce morálního kreditu a srovnané vlastní hodnoty je jít a říct: „Promiň, měl/a jsi pravdu, netušil/a jsem, že to je takhle… fakt mě to mrzí, omlouvám se“…
Neumíte si představit, kolik lidí tohle vůbec nezvládá.
A je to hlavně o tom, co si myslí sám člověk o sobě.
Jaký má vnitřní náhled na sebe sama, do jaké míry se DOOPRAVDY pokládá za kvalitního.
Protože jedině tak, je schopen přiznat kvalitu i druhým…
Čím slabší mínění o sobě člověk ve skutečnosti má, tím větší má obavu z jakéhokoli náznaku neúspěchu či omylu.
Takoví lidé obecně mnohem více upozorňují na nedostatky druhých, na poklesky, omyly, vady, na to, co se komu kdy nepovedlo a chvála, ocenění, uznání jsou něco jako vulgární výrazy.
V podstatě tím odvrací pohled od sebe a svých nedostatků.
Je to strach ze ztráty hodnoty.
Despekt, pohrdání, neúcta, nedostatek pokory není ničím jiným, než projevem zasunutého komplexu.
Jak často lidé ponižují druhé jenom proto, aby sebe povýšili!
Vzít něčí hodnotu, důstojnost, život a dát to sobě.
Pokorný může být jen silný člověk, jen morálně vyrovnaný, jen osobnostně statečný.
Nikoli ponížený.
Mimochodem, takový člověk logicky nemá vůbec potřebu a bylo by mu asi i velice nepříjemné, kdyby se ho někdo bál.
(Autorita, ta opravdová, není o strachu, je o uznání).
Pravděpodobně bude takový jedinec své zásluhy lehce bagatelizovat a úspěchy „svede“ na celý tým, aby se nikdo necítil opomenutý, aby se nepovyšoval. A omluva pro něho problém nebude.
Omluva, není ponížením, ale může se jím stát.
Vyžaduje totiž podle mého patřičný přístup i z druhé strany, kde se může všechno, pokazit opět charakterovým pokleskem a slabostí.
Ve chvíli totiž, kdy pokoru vyhodnotí druhá strana jako povel k útoku a namasírování oslabeného ega, je zase všechno špatně.
Už se asi vícekrát otevřeně neomluví člověk, kterému se v takové situaci dostalo reakce v podobě:
„No, tak ze sebe příště nedělej chytrolína, když seš blb“.
„Takže je to jako vždycky, OPĚT (i když to bylo třeba prvně) jsi akorát pro smích”.
„Takže ty už se vícekrát do ničeho nemotej a raději mlč, protože máš v hlavě vločkovou kaši“, a podobně…
To je zase projev blbosti z druhé strany, protože projev pokory vyžaduje takt a slušnost.
Ne každý to umí.
Vyleštit si někým boty je strašně jednoduché.
Ponížit druhého je bohužel frekventované, despekt, pohrdání, neúcta, přebujelé ego… to je dnes mnohem častější jev, nežli slušnost, takt, tolerance, velkorysost, skromnost (ta opravdová) a morální kodex.
K pokoře nás pak může přimět leccos.
Přichází to z nitra člověka.
Pokoře nelze učit snižováním, tresty a zastrašováním…
Tím se vypěstuje v nejlepším případě pouze VZDOR.
Společnost vzdoruje sama sobě a tím pádem i životu, přírodním zákonům, živlům a chcete-li i onomu Bohu, u kterého je vlastně kořínek téhle ranní kávy.
Ano, Bůh je a je velký, chytrý…
Hele:
Je to špičkový stratég
Je to umělec
Je hravý
Má úctu k životu
Je spravedlivý
A je mocný
Toto je důvod k pokoře.
A i k obavám v momentě, kdy si někdo dovolí, brát si Boží existenci jako prostředek, jako zbraň, jako rukojmí, jako ALIBI!!
Pravý Bůh není ani v Mece, ani ve Vatikánu…
Je všude.
Možná je načase se naučit mu skutečně naslouchat, omluvit se i poděkovat.
Hezký den, všem!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
