Ranní kávy

K ranní kávě: Překvapení! Pan a paní Ptáčkovi!

0 Shares

Od smrti našeho milého pana Ptáčka uplynuly už tři měsíce a stejně jsem nabyla dojmu, že to asi nepřebolí.

 

Oprašuji jeho hrobeček v rohu zahrady a první co dělám, když ráno vstanu a přijdu do pracovny, je, že vrhnu pohled na skříňku, kde stála jeho klec.

 

Je tu po něm smutno, ticho, je to protivný.

 

V pátek jsem se cestou z Libice domů stavovala v Poděbradech v Tescu, protože jsem měla hrozný hlad a zvláštní chuť na rybu.

 

Je tam mimo potravin, kde jsem zakoupila rybičku a mléčnou rýži večer do postele, taky zverex.

 

Nechtělo se mi dovnitř, Ječmínek má tyčinek a piškotů na tři obézní psy, a tak jsem jen tak prošla kolem.

 

Co oko mé spatřilo, mě ovšem vrátilo.

 

Ty brďo, to je krásná klec!!!

 

Obrovská, parádní….kolik tak by stála?

 

Do hlavy se mi vsunul pan Ptáček.

 

Ten by se radostí zbláznil, mít takovou.

 

Zamyslela jsem se.

 

Pak jsem vplula dovnitř a povolala paní, která se jmenuje Maruška a jejíž jméno bude ještě důležité.

 

„Prosím vás, tady ve výloze vám visí parádní klec. Je hned vedle té menší, ale není na ní cenovka. Předpokládám, že bude o něco málo dražší, než ta menší, ale zase ne o moc, protože zase o tolik větší není.“

 

„Ano, tam bude rozdíl několik stokorun, tak asi dvě tři. Podívám se.“

 

Dvě tři stokoruny rozdíl, to je stejně úžasná cena. Řekla jsem si a napjatě čekala. Ani jsem vlastně ještě nevěděla, proč to chci tak vědět.

 

Paní cenu nenašla.

 

Nenašla v počítači ani tu klec. Ani dodák, nic.

 

Jakoby tam klec nebyla.

 

Hledala dlouho a poctivě.

 

V ten moment jsem ale místo, abych odešla s tím, že to je znamení, že se na klec mám vykašlat, začala být mnohem urputnější.

 

„Víte co? Tak mi prosím tu cenu zjistěte a já si sem zavolám“.

 

Dala mi ochotně telefon a já s rybou odjela, trávit domů to krásné odpoledne.

 

Netrávila jsem ho ovšem pasivně.

 

Aktivně jsem šla ke hrobečku pana Ptáčka a dlouze se tam znovu zamyslela.

 

15089Y2J.jpg

 

Nato jsem odešla ke kompu a během deseti minut jsem už mluvila s pánem, který prodával na inzerát andulky.

 

Pán byl sice tatínek hocha, který andulky chová a právě má mladé, ale byl strašně příjemný a hodný a bydlí kousek od Poděbrad.

 

Netrvalo to ani chvíli a dohodli jsme se, že se nezávazně přijedu podívat hnedka v sobotu, jak ptáčkové, kteří právě před týdnem opustili budku, takže jsou tak měsíc staří, vypadají.

 

Pro jistotu jsem si s sebou vzala krabičku a do té jsem udělala ďourky.

 

Co kdyby náhodou, člověk má být připraven.

 

Jak jsem vlezla do voliery, mezi ty úchvatné malé piditvorečky, kteří kolem létali a pípali, věděla jsem, že byl dobrý nápad vzít si tu škatuli.

 

Jak jsem tam tak seděla a povídala si s ptáčky, vzpomněla jsem si na jeden článek, který jsem po smrti pana Ptáčka četla.

 

Psali tam už nevím, hodně věcí, ale jednu informaci jsem si zapamatovala.

 

Andulka je kolektivní ptáček a samotné je jí pokaždé smutno.

 

„Já bych si myslím, místo jednoho raději vzala ptáčky dva“, vylítlo ze mě jako andulka z budky.

 

Pán ochotně souhlasil.

 

Zálibně jsem se dívala na citronově žluté tělíčko, co na mě mrkalo očičkama a zvědavě otáčelo hlavičku.

 

Kolem nosánku jsem zahlédla takové brejličky, co mívají samičky. Je to loterie u tak malé andulky, ale došla jsem k přesvědčení, že to je paní Ptáčková.

 

Vzala jsem ji do ruky a podala pánovi, který mi ji dal do škatulky.

 

Pana Ptáčka jsem si vybrala přesně podle toho, že se mi uhnízdil na zádech, jak jsem seděla na bobku uprostřed prosa a kukuřičných klásků a nešel sundat.

 

Žvatlala jsem cosi o tom, že chce se mnou odejít, vypadala jsem infantilně a bylo mi to jedno.

 

Pan Ptáček šel do škatulky o chvíli později, než paní Ptáčková.

 

S moc milým pánem jsme se rozloučili s tím, že pošlu fotky a napíšu, jak se ptáčkové mají.

 

Vyrazila jsem, hádejte kam…. jasně do Tesca.

 

Cena stále nebyla.

 

„Paní, Maruško, mám v autě dvě andulky ve škatuli a nerada vás stresuji, ale bez klece neodejdu“, pravila jsem s úsměvem, ale odhodlaně, takže to byla taková vážná legrace.

 

Půl hodiny se mě ta dobrá osoba snažila přesvědčit, že mi nemůže klec prodat, když neví za kolik a paní šéfová má dovolenou.

 

„Mám nápad!“

 

Jistojistě doufala, že řeknu: tak já přijdu pozítří.

 

Zklamala jsem ji.

 

„Zavoláme paní šéfovou, ať nějakou cenu prostě vymyslí. Tak je to její obchod, jistě si to dovolit může”.

 

Paní šéfová to nebrala a Maruška začínala propadat obavě, že se jí uhnízdím ve zverexu a ona se mnou, protože nebude moci zavřít.

 

„Mám další nápad!“

 

Usmála se a bylo vidět, že opět doufá.

 

Opět jsem zklamala.

 

„Nechám vám tady vizitku, jméno a peníze, které budou vyšší, než je cena té menší klece. Pokud to bude moc, paní šéfová mi zavolá. Pokud málo, udělá totéž a já to doplatím“.

 

Maruška se podívala nešťastně.

 

„Prostě Maruško, složím zálohu tady na tu klec. A ta záloha bude dle mého vyšší, než je cena klece. Nemůžete mít problém. Ten byte z pohledu každého vedoucího přece měla, kdybyste neprodala, místo prodala“.

 

Ukecala jsem ji, anebo spíše, chudinka rezignovala.

 

S obrovskou klecí a radostí jsem mastila domů.

 

Volala jsem Tomovi, kterého nějak nepřekvapilo, že vleču dvě andulky a obří klec a byl připraven mi pomoci to vše doma vyložit.

 

Zřejmě s tímto vývojem počítal víc, než já sama.

 

Ledva jsem se převlékla, vyrazila jsem do lesa, protože jsem měla jasnou představu, jak bude byt pana a paní Ptáčkových vypadat.

 

Rvala jsem do auta klacky a ty jsem doma pižlala pilkou a vrtala jsem háčky a vymýšlela a hrozně mě to bavilo.

 

Tohle je výsledek:

 

15086YTF.jpg

 

Pan a paní Ptáčkovi zatím čekali ve škatulce.

 

Ke kolaudaci jsem je pozvala ve 22:00.

 

Paní ptáčková ocenila zejména užitnou plochu a důmyslné pítko.

 

Pan Ptáček pak zavěšený klacek na háčku, coby houpací soubidélčí hvězdicovitého tvaru.

 

Uvařila jsem jim vajíčko natvrdo, letěla pro kukuřici, sepsala Tomovi seznam do Profizoo na objednávku, a pak jsem už jsem mluvila na pár Ptáčkových, aby se nebáli.

 

Nebáli se, ale byli zaražení.

 

Pan ptáček se schovával za paní Ptáčkovou, která je o dva dny straší a je to paní flegmatik.

 

15085OGM.jpg

 

Nic jí nerozhodí, ani když jsem opatrně strčila ruku do klece a za žvatlání: „neboj še, moje malá ptáčková“ ji pohladila.

 

Ráno koukám a pan ptáček prováděl zrovna velice podrobnou prohlídku všeho.

 

Otestoval houpací klacek, objevil proso v krmítku, koupelnu i zavěšené klasy s prosem.

 

15087N2I.jpg

 

Všechno pak běžel sdělit paní Ptáčkové, která tedy také potom obskočila klec.

 

Teď se paní ptáčková koupe.

 

Už dokonce oba pípají … a já jsem … o mnoho šťastnější.

 

Bude to ještě dlouho trvat a je mi jasné, že ochočit dvě andulky bude složitější, než jednu.

 

Ale hezky se na ně kouká, když se dotýkají zobáčkama, a když se pan Ptáček přitulí k paní Ptáčkové.

 

15088MWU.jpg

 

Snad už mi nebude tolik smutno po štěbetání.

 

Hezký den všem!

 

P.S. Ještě v sobotu večer volala paní šéfová, že cenu urychleně zjistí. Včera volala Maruška, že tam mám 250 korun. Domluvily jsme se, že je tam přijedu utratit. (ty peníze, tedy smiley)

 

Míša K.


Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“ on Facebook
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře,sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti. Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.

Hodnocení k článku

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
tibetusmev   protibet 1
Montero   textilsvet
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x