Views: 9
Najednou se mi zdál Tomáš nějaký divný. Podivně koukal a měl nepřítomný výraz. Takové vyboulené oči a ten pohled jsem u něho nikdy neviděla.
Vylekalo mě to.
Než jsem se stihla zeptat, jestli mu něco není, jestli se cítí dobře, hodil po mě židli.
„Pocem ty mrcho jedna. ZabijiuTě!“
„Co se ti stalo, Tomáši? Nech toho, bojím se!“
„To je dobře, že se bojíš, protože máš čeho“
Blížil se ke mně.
Cestou popadl malý televizor a hodil ho mým směrem.
Roztříštil se o zem.
Snažila jsem se utéct, ale nemohla jsem najít dveře.
„Prosím nech toho, mám strach!“
„Seš mrtvá, ti řikám, pocem!“
Nevěděla jsem co mám dělat, jestli mám po něm, taky něco hodit, ale co když se já strefím, ublížím mu…to nechci.
Jenom najít ty dveře a utéct.
Tomáš se nepříčetně, hlasitě smál, a při tom pořád opakoval, jak efektivně mě zabije.
Vzal do ruky velký hliněný květináč.
Rozhlédla jsem se, kam uhnu, na kterou stranu poletí, byla jsem zmatená…
On si k němu ale klekl a nabíral do hrstí hlínu, kterou hltavě jedl.
Cpal se tou hlínou, ani ji nežvýkal.
Kusy zeminy mu odpadávaly od pusy.
Koukala jsem na něho a bylo mi jasné, že se zbláznil, že už to není on.
A taky jsem se strašně bála.
To není Tomáš, kterého jsem milovala, to je…
Šílenec!
„Dobytku“, ohodnotila jsem jeho apetit a už mi to bylo jedno, protože to nebyl on.
„Pche, nevíš nic o životě a o světě“
„Možná, ale nežeru hlínu“
„Se dívej“
Vrhnul na mě svůj parádně nepříčetný pohled a k hrsti zeminy si přidal nabíječku od mobilu.
Vší silou si to všechno naládoval do pusy.
Tentokrát žvýkal.
Když skončil, podíval se na mě zase šíleným okem a požité menu počal spokojeně dávit ven.
Chtělo se mi zvracet a byla bych to i udělala, kdyby zas nevystartoval proti mně.
Huhlal cosi o vraždě, čtvrcení, krvi, odletujících orgánech a podobných radostech.
„Pomóc!!!“
HA! DVEŘE!!
Našla jsem východ a rychle vyklouzla.
Roztrhnul mi tričko, když se mě snažil zachytit.
Vyběhla jsem na ulici a v dálce jsem uviděla přijíždět autobus.
V hrůze jsem se rozeběhla proti autobusu a mávala zoufale rukama.
Uff…
Řidič zastavil a otevřel přední dveře.
Díval se na mě, jako na zjevení.
Asi jsem tak vypadala, protože jsem byla k smrti vyděšená a rozervaná jako prápor.
Za mnou cválal Tomáš a u úst mu vyselo kus USB a vydávená hlína.
„Prosím vás, jeďte, rychle prosím“, snažila jsem se, ale nešlo mi mluvit.
Jenom jsem sípala a valila na řidiče prosebný pohled.
„Prosím, jeďte pryč pomozte mi“, vytlačila jsem ze sebe…
„Míšooooo!!!“ slyšela jsem toho vraha a dívala se, jak dobíhá
„Prosím vás, jeďte!“
Řidič konečně pochopil a zavřel dveře.
„Míšoooo!!!!!!“ …….
…….„Míšooo…prober se … něco ošklivýho se ti zdá…..“
„DO PRDELE!!!!!“
Odlítla jsem od Tomášových rukou na druhou stranu postele a zoufale se omotala kolem pelesti.
„Ježišikriste, Tomáši, co děláš? Co děláš?!“
„Já !? Ty se tady zmítáš už několik minut. Snažím se tě probudit z toho hororu, co zřejmě prožíváš…tak co? Dobrý?“
„Dobrý? ???!!“
Před chvíli natlačil do hlavy půl kila hlíny, snažil se mi rozmlátit lebku televizí, přerazit páteř židlí, sežral mi nabíječku… a má to být dobrý?
„Pojď ke mně se přitulit, pojď….“ Nadzvedl svoji peřinu. „No, co koukáš na mě, jako na příšeru, pojď…“
Zírala jsem se mu na ústa…žádná hlína, ani mezi zubama….
Přála bych vám, zažít to dilema, když máte ulehnout pod peřinu k člověku, který před chvílí…
„Tak jo, děkuju, ale už tu hlínu nežer, Tome, nebo se zase pozvracíš. Ani mojí nabíječku už nejez ano? A necháš mě žít, když k tobě vlezu?“
Zasmál se.
Ne, já jsem se nezasmála.
Tak trochu jsem byla připravená, že se mi zakousne do krční tepny…
No, celkem šťavnatá včerejší noční můra, co říkáte?
A to probuzení.
Měl mít Tomáš v ten moment nedopatřením na obličeji něco černého a jsem teď na tuty v blázinci.
Veselý den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
