Views: 3
Tak, teď mi držte palce podruhé, protože se chystám napsat vám článek o tom, jak jsme někde byli, nic neviděli, nic neudělali, nic nenatočili a jeli zase domu.
V podstatě článek o ničem, protože jediný materiál, který jsme z Pankráce na rozdíl od jiných dovezli, je tohle:
S Tomášem jsme se dohodli, že se kvůli chystanému rozhovoru s panem Jonákem, sejdeme na Pražského povstání, kam já dojedu na půl desátou, protože v dopise od Pana Jonáka stálo, že propuštěn bude patrně mezi desátou a jedenáctou.
Tomáš měl přes noc práci v Praze.
Končil v osm ráno, takže hodinu a půl měl zevlovat v autě a čekat na mě.
V osm mě probudil telefonem.
Vyrážela jsem v 8:30, protože mi bylo jasné, že Jižní spojka ráno nebude žádná lahůdka pro nerváky.
Asi jsem ještě málo kliďas.
Po dvaceti minutách strávených na pěti metrech, jsem to vzala pravým pruhem a pokaždé se tvářila, že odbočuji. Nakonec jsem neodbočila a díra se vždycky našla.
Stydím se za to, nemám to ráda, ale kdybych jednala jinak, dorazila bych ve dvanáct.
Ono by se tedy houby stalo, ale to jsem nevěděla.
Málem jsem urvala motor, ale přijela jsem k Tomovu autu před ČSOB v 9:45
Snad nebude pozdě.
Že je něco jinak jsme poznali záhy, když jsme před branami pankrácké vazební věznice spatřili reportéry nejrůznějších stanic a médií, ledabyle přeházené přes lavičky, zevlující v budově rejstříku trestů, po obrubnících a jinde.
Bylo nám jasné, že jsme ještě o nic nepřišli.
Způsobně jsme se postavili před východ a dobrých dvacet minut jsme se ani nehnuli.
Pak už jsme se hýbat začali, protože jednak, mě byla příšerná zima, jednak se mi chtělo na záchod a jednak se na Tomovi začínalo podepisovat, že spal naposledy asi 30 hodin zpátky.
Na ředitelství vězeňské služby jsem se vydala v poledne, když ostatní reportéři, místy po lavičkách spali a jiní se ploužili a telefonovali.
Nic jsem se tam ohledeně času nedozvěděla, zato jsem se dozvěděla, kde je záchod.
Přímo v budově vazební věznice, která je vedle, je příjemné sezení a společenská místnost, kde je fůra křesílek a hlavně teplo.
Navíc to bylo místo, které bylo asi tak dva metry, od mříží odkud měl pan Jonák vyjít.
Jestli pak o tom vědí, ti co se venku válí a mrznou?
Ne, nechtěla jsem jim to jít říkat a byla jsem ráda, že nejstrategičtější místo jsme ulovili my.
Kolem jedné jsem si všimla, že Tomovy oči nápadně připomínají oči chameleona.
„Jsi unavený, viď?“
Odpovědí mi byl shluk samohlásek.
I zamyslela jsem se.
Napadlo mě, že oběť, kterou od člověka, kterého mám ráda chci, by mohla být větší, než to, co mohu udělat kdykoli jindy.
„Tomi, já se půjdu zeptat, u té mříže je nějaká kukaň, třeba mě nezašijou, když toho pána oslovím. Když to bude nadlouho, pojedeme. Nechci, abys omdlel“
„Já to ještě vydržím“, pravil chrabře, ale sám tomu nevěřil.
U mříže v kukani seděl příjemný chlapík, který postavou připomínal zápasníka sumo, ale jinak byl milý.
„Pan Jonák nepůjde ven dřív než pozdě odpoledne“, řekl.
Bylo právě čtvrt na dvě a vedle mě seděl člověk na smrt vyčerpaný a nevyspalý, kterého ještě čekalo řízení auta domů po dálnici do Kerska a přes celou Prahu.
Je mi to líto, ale to bych mu prostě neudělala.
Odjeli jsme v půl druhé a přiznávám, že jsem očima přímo hypnotizovala jeho koncová světla na dálnici a dobře se dívala, jestli jede pořád rovně.
Měla jsem strach.
Pana Jonáka nakonec, jak jsme se dozvěděli, pustili až po čtvrté hodině odpoledne!
Pevně věřím, že se se mnou spojí, a že vás o rozhovor, který jsem slíbila, neochudím, ale s ohledem na priority, jsem asi stále víc partner, než redaktor, ačkoli mě to mrzelo.
Tak se omlouvám.
Než jsme se probili Prahou a dorazili domů, bylo ke třetí hodině.
Tomáš je stále v bezvědomí.
Přeji vám krásný den a věřím, že plánovaný materiál dostanete v nejbližších dnech.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
