Vůbec mě nenapadlo, jak moc poučné pro nás všechny bude takové banální smíchání drahých uměleckých děl s těmi, které jsou momentálně pokládány za nepodařené mazanice. Co vlastně dělá umělce umělcem? Kdy a čím se zhodnocuje tvůrčí činnost člověka? Co a kdo určuje hodnotu obrazu? Tím kritériem určitě není krása. Nebo ne ta, kterou máme na mysli…

Protože když máme odlišit umění, které někdo ocení na miliony dolarů od díla, které by nikdo nekoupil ani na pouti, bez toho, abychom znali jméno autora nebo cenu, nedokážeme to.

Sama jsem byla překvapená, a docela by mě zajímalo, podle čeho jste včera v diskuzi odhadovali, co je a není ceněným uměním.

Je to v tuhle chvíli pro mě mnohem zajímavější téma než bylo včera, protože mě to dovedlo k zamyšlení.

A hlavně k vnitřnímu poznání samé podstaty slov umění, cena a krása.

Kdy se vlastně člověk stává umělcem?

Co udělá z obrazu milionový kousek?

Kde je ten zlom, během kterého se bezejmenný mazal, stane uznávaným kumštýřem, jehož plátna jsou perlami galerií a zlatými hřeby světových aukcí?

Co způsobí, že nějaký znalec nyje nad tahy štětce, hrou stínů, originálními proporcemi, prostorovou flexibilitou a kdo ví, kolik jsme ještě vynalezli odborných termínů pro něco, o čem kolikrát nevíme, jestli je to rozjetý hamburger, nebo zátiší s nahou Madonou?

Jsme zvláštní.

Asi si umím představit situaci, kdy přijede nějaký bohatý člověk k jinému člověku bohatému, zadívá se na jeho stěnu, kde v elegantním rámu bude cosi, co bude připomínat malomocného bezdomovce s graves – Basedowovou chorobou u talíře se zbytkem rajské a řekne: „Co to proboha je?“

A hostitel odpoví:

„To je Francis Bacon, stálo mě to v Sotheby’s akorát třicet míčů“ a host udělá „Ooooch, jak originální, neotřelý a hluboký vhled!!!“.

Nato půjde a zakoupí za podobně neuvěřitelný balík dílo, ze kterého dostane jeho žena záchvat maniodeprese, noční můry a třídenní migrénu, ale jen do chvíle, než si vygůglí, že to je skvost od Filonova, z něhož dostane na tuty záchvat manželka místního majitele casina, co tyhle fajnovky sbírá.

Když pak jejich syn vyroste v tomto pojetí krásy a náhodou se přitulí k tvorbě, bude nejspíš tak dlouho neúspěšný, dokud v záchvatu inspirativního šílenství celou rodinu nevystřílí a nezapálí půlku města.

Umělecky rozerván vytvoří jeden emotivní obraz, zachycující výjev z události, nad kterým budou psychologové bádat, aby se dobádali k tomu, že přesně tohle stínování je předobrazem plánovaného činu a tuhle tahle čára je jasným dokladem počínající psychické poruchy, jejíž příčina je v incestu mezi jeho otcem a dcerou z prvního manželství jeho matky.

Od té chvíle, cokoli namaluje, bude mít cenu.

Ta bude úměrně stoupat s množstvím jeho excesů a antidepresiv, které do sebe bude ládovat, aby pak skočil z kostelní věže, čímž své skici, následně nalezené na půdě docení na desítky tisíc a posléze možná miliony dolarů.

Přestože to budou obrazy příšerné, daleko horší, než ty, kterými disponuje The Bad Art museum, bude nad nimi kde kdo vzdychat, a to čistě proto, aby nevypadal jako hrouda.

Ale až po tom, co mu někdo řekne, buď kdo to maloval, nebo kolik to stálo.

A o kus dál v rohu bude stát možná něco, co se mu skutečně líbí, protože je to prostě hezké a příjemné a rád by to měl doma.

Jenže … to maloval tadyhle soused.

Nesmírně nadaný, ale bez příběhu.

Tak to je.

No a jaké byly vaše tipy?

Museum of Bad Art  kolekce: 

Tak, a teď…

Bohumil Kubišta

(průniky/střety/přeshay – cca 10-15mil. korun)

Alexej von Jawlensky – hrbáč

(soukromá sbírka – cca 120 000 dolarů)

Jackson Pollock

(Prodáno roku 2006 za 140mil. dolarů)

Pablo Picaso (Dítě s holubičkou – National Gallery Londýn)

Nebuďte smutní.

Míru umění určuje cena obrazu a jméno umělce určuje cenu. Není to mnohdy o kráse a znalec je ten, kdo má vizuální zkušenost.

Nutně ne ten, kdo vždy rozezná krásné od nehezkého.

Jen je mi podivné, že si vůbec může někdo dovolit zařadit cokoli do muzea ošklivosti, zatímco někdo něco ještě ošklivějšího koupí za miliony a bude se tím kochat.

Dost možná se jednou dočkáme toho, kdy nějaký exponát z Musea of Bad Art, bude vydražen za  astronomické peníze.

Jen co k onomu exponátu přibude příběh a co k němu přistoupí znalec s okem odborníka, citem pro stínování, polohu zápěstí, světelný efekt, prostorovou exponovanost a genialitu  … a řekne „umění“.

Mě se pro účely určování krásy uměleckých děl nejvíc líbí Einstein a jeho vzorec E = mc² 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]