S nostalgií a skelným okem jsem dnes zavzpomínala, že i já jsem se dříve věnovala alespoň jednomu sportu. Alespoň jednomu, když na všechno ostatní jsem levá, ba přímo sebelikvidační. Upustila jsem z čistého pudu sebezáchovy od :

Plavání, neb při mém stylu působím jednak směšně, trochu jako yorkshirský teriér se závažím na předních nohách, a navíc jdu stejně po dvaceti metrech ke dnu.

Plážového volejbalu, který byť jsem zkusila, stál mou mozkovnu otřes po obětavém skoku a dopadu přesně na tyč od síťky.

Kolečkových bruslí, kdy jsem ve snaze zmíněný vynález zabrzdit, skončila namotaná na plotě mezi břečťanem a cedulkou 1397 a s vykloubeným ramenem.

Cyklistiky, po té co mi utržená nohavice vsunutá do řetězu způsobila bolestivé loučení s několika decimetry kůže na zádech, utrženou podrážku a šok.

Zimního bruslení – omrzliny třetího stupně a průjem po sedmi chlebech s hořčicí.

V lyžování jsem se ale našla už v pěti letech a vydržela ještě v době, když byla na světě Pavlínka.

Jezdili jsme na podnikovou chatu PVT.

Tady jsem začínala jako operátorka a později se propracovala na personalistku. Chata se nacházela ve Stříbrné v krásné části Krušných hor. Bylo tu nádherně. Správce se jmenoval Pulec. Jeho vizitka je v ranní kávě.

Za chatou, snad 100 metrů, byla soukromá sjezdovka.

Kdo z vás si pamatuje lyžařské vleky s kotvou, kterou si člověk musel vozit s sebou dolů?

Pamatujete na lyžaře opásané špagátem, kterým se u zadku bimbalo kus dřeva?

Zažili jste to?

Tak a teď si ještě představte někoho, kdo vypadá jako podvyživený šindel, a v momentě, když si kolem sebe omotá ono lano, prakticky není schopen se pohnout, nehledě na to, že dřevo se mu bimbá někde pod koleny.

Takto se jezdí těžko i když to člověk umí.

Po pár zkušebních pádech a po té, co se mi kus dřeva s železnou pravidelností po dosednutí zapíchával do kostrče, což tedy excelentně bolí, jsem vyhodnotila, že takto to nepůjde.

I zapracovala jsem na sobě a svém parádním stylu a naučila se sjezdovat bez hůlek.

Naprosto profesionálně jsem pak jezdila dolů, vypracovanými obloučky a smotanou kotvu jsem s elegancí bohyně Krušných hor držela v ruce.

A teď ten vlek

Jistě, dnes jsou vleky vesměs pomalu vypolstrované, lyžaři si pohodlně sedí a ve vzduchu jim vysí nablýskané značkové sky s prvotřídním bezpečnostním vázáním.

Jenže, já začínala coby dítě s kandahárem a šněrovacíma lyžákama na lyžích, které kdo nenamaže neodjede. Navíc neměly kované hrany.

Dalo se to.

Když mi Ježíšek nadělil přezkáče a vázání Marker, radostí jsem málem omdlela.

S přezkáčema, to jsou věci! Jeden se může zaklonit klidně pomalu na zem a nespadne. To se to budou dělat vlny!

A dělaly.

Vleky a zvláště ty na místech, pouze pro hosty horských chat, ovšem vzdorovaly pokroku a byly stále o kotvě.

Navíc kovové lano zdaleka není všude ve stejné výšce, a v místech, kde je výš, je třeba, aby člověk něco vážil a lano tělem prověsil.

V opačném případě vypadal jako já.

Při jízdě kolem lesa jsem pokaždé visela ve vzduchu zoufale se držíc lana, které bylo nutné ještě tahat k sobě, aby se nevyvléklo, a člověk potupně nepadl z vleku. To je opak nutno ještě plazmo urychleně opustit dráhu, aby nespadl ten za ním.

Ne, není to na záběr do módního časopisu.

Jsem ovšem srdnatá a statečná, a tak jsem se naučila i profesionálně viset. Kolegové se mohli potrhat smíchy, když jel někdo za mnou a já se u lesa, před jeho zraky, vznesla do výšky.

Nohy se mi bimbaly ve vzduchu, prkénko se zařízlo do zadku. Špagát do předku.

Působivé.

Došlo i na běžky

Také na běžkách se dá užít sousta dobrodružství a zábavy.

Zvláště, když člověk špatně namaže. To se pak na běžkách vskutku hezky proběhne. S masivními boulemi nalepenými na spodku skluznice, vinou volby nevhodného vosku, spolehlivě běžíte jak do kopce, tak i z kopce. Každá vaše noha váží šestnáct kilo.

To se ovšem může stát každému.

Je to už hodně dlouho a já se dnes zamyslela na tím, jestli se lyžování zapomíná, či ne. Každý rok si slibuji, že se o tom přesvědčím.

Tak snad ten příští?

Michaela

[sexy_author_bio]