Dneska se hodně mluví o rovnoprávnosti a především o té mezi muži a ženami. Nic proti, volební právo je fajn stejně jako pocit, že se zaměstnavatel musí na mé výplatní pásce snažit stejně jako na výplatnici kolegy. Když vím, jak se dá na mateřské pro samé kojánkování a prdy zblbnout, přeji to naprosto škodolibě i tatínkům. 

Jen ať vědí, jak to vypadá, když se vám z pragmaticko analytického mozku stává postupně řezanka.

Ale všechno má své meze.

Ne zcela dobrovolně jsme s i s mužem v těchto dnech obrátili role. Vzhledem ke svému úrazu se momentálně nedostane ani přes práh bytu. Jenže práce nepočká. A že nám tenkrát oddávající pravil: „…ve zlém i v dobrém, v nemoci i ve zdraví…“ tak si hraji na živitele za nás oba já.

A dal mi to sežrat hned první den, kdy mi neprošla výmluva na rýmičku a musela jsem mazat do práce. Zatímco probíhal v koupelně lítý boj o první místa v řadě, jedním okem propichujíc soupeře, druhým zpomalujíc hodiny, mužíček líně zíval v peřinách.

Informace o splašených hodinách bral sice na vědomí, ale žádným pohybem je nekvitoval. Nemusel, ale rozklížilo mi to morálku v mužstvu.

Včasný odchod do práce a školy jsem považovala za osmý div světa.  

Během dne jsem potom několikrát musela utěšovat manželův pocit bezmoci, protože došla vajíčka, nenašel kávu a nechápe, co je složitého na tom, mít doma dostatečnou zásobu oříškové čokolády.

Jeho starosti a Rothschildovy peníze mi dejte hned teď….

Naštěstí se brzy vrátila dcera ze školy a namísto čokolády mohl ochutnat monolog prepubertální páťačky na téma novinek ze školy.

Nakonec byl svědkem jejího výkonu nad domácími úkoly. 

Respektive nad prací, která ji byla udělena za výkon ve škole za trest a před otcem se ji pokusila zamaskovat jako domácí úkol.

Naštěstí paní učitelka připojila i červenou propiskou psané vysvětlivky a tak byl tatínek brzy v obraze.

Kolem čtvrté jsem přivedla ze školy i oba chlapce.

Písanka byla na rodičovské ego mého muže již přespříliš. Než se stihl vzpamatovat, měl kolem invalidního vozíku ohrádku z lega. Junior má nějaké lego období a ryje se v plastových kostičkách celý volný čas. Zbylo mu i na komín, což ho uvedlo v úžas a začal pištět, že tatínek už nemusí nikam jezdit, protože má domeček.

V práci to bylo celkem zajímavé.

Nebýt toho, že jsem obstarávala, krom svých povinností, i to na co má jinak manžel osm hodin pracovní doby, stihla bych se nasnídat i dřív než ve tři odpoledne.

Nehledě na to, že jsem jako vždy vymyslela úžasnou a báječnou zkratku, která nakonec byla delší než okružní cesta královéhradeckým krajem.

Mám orientační smysl asi jako muška octomilka.

Oběma mobilními telefony bych s chutí švihla, ale když jsem se rozpřáhla, jako na potvoru zavolal někdo, že něco potřebuje, něco neví, nebo ví a chce vědět, co s tím udělám já.

Logicky jsem se po příchodu z práce svalila na gauč.

Naštěstí muž objevil, že když se něco dobrého naháže do remosky, zasype rýží a zalije vodou, má za chvíli něco, čemu se dá hrdě říkat rizoto a ze samé radosti ho udělal celý kotel.

Protože jsem ze spánku u televize přešla patrně do komatu a nešlo mne vzbudit, zahnal děti do koupelny.

Výhodou je, že zatímco já je tam držím pod pohrůžkou zákazu televize, jemu stačí invalidním vozíkem zatarasit vchod a nezdrhnou.

Další dny probíhají v podobném duchu.

Já roztáčím kola kapitalismu a manžel si hraje na hausfrau.

Večeříme rizoto.

Z hlediska rovnoprávnosti by z nás asi kdejaký aktivista měl radost.

Ale nás už to pěkně štve.

Chci oprašovat rodinný krb, psát s dětmi úkoly a přemýšlet, co dobrého zítra ukuchtím.

Na druhou stranu se muž těší, až konečně bude zodpovědný za víc než umyté nádobí a teplou večeři.

Já ho chápu.

On chápe mne.

Včera jsem usnula uprostřed věty.

Asi jsem konzerva konzervativní a nenapravitelná.

Doufám, že až se zase vrátíme ke svým naprosto nemoderním a genderově nepřijatelným rolím, budeme si díky tomuhle zážitku vážit únavy toho druhého a těšit se z radosti, kterou našemu protějšku působí ty naše malé všední povinnosti.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]