Včera jsem po domě tuhle věcičku docela zoufale hledala, protože se bezva využije, když chce člověk ihned vyřešit něco bez šití. Mluvím o zavíracím špendlíku, tedy Sicherheitsnadelu. Našla jsem. Jak jsem ho tak třímala, vzpomněla jsem si na hodně věcí…
Například na to, že moje babička mu říkala “sichrhajcka” a také na to, že v „telecích“, leč veskrze veselých letech, jsem tuhle věc nosila i v uchu.
Jo, byla jsem totiž takzvaný „somrák“.
Pamatujete? Někdo byl somrák a někdo vexlák.
Protože se mi nelíbili vexláci a hlavně se mi líbili Vitaciti a Citróni a chodila jsem hulákat a poskakovat na Barču, dala jsem se k somrákům.
Měla jsem džísku, na které jsem musela pořádně zapracovat, aby byla náležitě ošumělá.
Maminku pak téměř odvezla rychlá po té, co jsem do nových džín, které mi koupila v tuzexu za bóny, na které se proměnila otcova výplata původně v dolarech, co vydělal v Bangladéši, vyrobila na zadku a kolenou obrovské, roztřepané díry.
Džísku jsem opatřila cvočky a také řetízky ze sichrhajcek, do kterých jsem dala korálky.
Bylo to žůžo, zvláště, když jsem hrdě odmítala nosit něco jiného i na praxi k Městskému soudu.
Kolegům se to líbilo, předsedovi nikoli.
Ustoupila jsem od džísky, ale ne od kalhot.
S kamarádkou Zdenou jsme si nechaly udělat trvalou, zvanou afro.
Zdena byla dvakrát větší, než já.
Slušelo jí to.
Já jsem vypadala jako retro mikrofon.
Neva.
Na záda džísky mi kamarád nakreslil dýni a pod ní napsal Halloween.
Bylo to super.
Otec prohlásil, že fetuju.
Maminka se mě zastávala, že jsem bačkora a v životě bych do sebe nebodala.
Nato ke mně otec čuchal.
Přešlo mě to až v Holandsku, kam jsme s mamkou jely. V obchodech bylo tolik zboží, že jsem nechápala, jestli nejsem na jiné planetě.
Přišly jsme do obchodu pro zvířata, kde jsem chtěla svému pudlíkovi Gimikovi (zbožňovala jsem toho psa. O jeho neslavném osudu zítra) koupit obojek, ale nebyla jsem schopná se soustředit, protože jsem tolik neuvěřitelných věcí a barevných krmení a vodítek a hraček v životě neviděla.
Napadlo mě, že Holanďani nemají děti, ale pořizují psy, nebo jim tam psi sedí ve vládě, nebo je tam pes posvátné zvíře, jako je v Indii kráva.
Přišel prodavač.
Napřed jsem myslela, že si maminka s prodavačem něco dříve udělali. Mluvila německy a pán vypadal, že jí každou chvíli zfackuje.
Maminka se zamyslela.
Pak řekla: „Oh so. Wir sind nicht aus Deutschland. Wir sind aus Tschech Republik“
Bylo to jako zaklínadlo.
Pán koukal, usmíval se a opakoval několikrát …. „Tschech Republik? Tschech Republik? Mmmmm?“
Hladil si bradu a prohlížel si nás tak, až jsem si říkala, jestli nemám náhodou kopyta a ocas.
Pak začal rozhazovat rukama, nabízel kde co, ukazoval, vyptával se maminky, ona odpovídala, všechno dál německy…
Pořídily jsme Gimikovi vodítko, jaké svět neviděl. No já tedy rozhodně ne.
Dal nám i dárky k nákupu, což jsem opět nepochopila a měla jsem strach, co na to řekne jeho vedoucí a jestli ho nezavřou.
Maminka s ním ještě hovořila a já pochopila, že ten člověk neměl ponětí kde je Česká republika, ale věděl, že existuje a byl moc překvapený, že jsme bílí.
Dále mi došlo, že Holanďani nemají rádi Němce.
Šla jsem si sednout před krámek, kde jsem si našla bezva místečko na obrubníku a zálibně jsem si prohlížela to vodítko. Dala jsem si ho i kolem krku a těšila jsem se, jak bude Gimi koukat.
V tom šla kolem paní s pekingským palácovým psíkem, který strašně funěl.
Paní se zastavila, dívala se na mě velice smutně a pak mi se slovy „ oh, my darling“ vzala ruku a do ní vtiskla několik guldenů. Nato mě pohladila a odešla.
Koukala jsem jako tele.
Došlo mi to všechno večer, když jsme byli se známými v restauraci, kde byla obsluha bez podprsenky, z čehož jsem měla takový zážitek, že bych ho těžko vypsala.
Prostě ty holky neměly podprdy!!!
Ba co víc, neměly vůbec nic, ani tričko, jenom sukýnku a všichni se dobře bavili a nikdo nezíral.
Jenom já.
Když jsme odcházeli, v ulicích byli žebráci. Bylo jich hodně.
Každý druhý měl džísku a rozervané džíny.
A já se styděla.
Druhý den jsem mamku požádala, aby mi tam koupila šaty.
Udělala s radostí nejen to, ale nakoupila mi hromady překrásných spon a sponek a čelenek a gumiček, kondicionéry, voňavku a halenky.
Domů jsem se nevrátila ani jako somrák, ani jako vexlák.
Jako člověk.
Jenom tu sichrhajcku jsem měla v uchu ještě v době, když jsem otěhotněla s Pavlínkou.
Na co všechno si člověk nevzpomene s jedním zavíracím špendlíkem, co?
No a ty dluhy?
To bylo tak…
Už Egypťané, Etruskové, Keltové, Řekové i Římané potřebovali něčím sepnout oděv. Vytvořili proto sponu, která kromě praktického využití měla i ozdobný charakter.
A nešetřili na množství.
Na oděvu jedné takové tehdejší dámy bylo i kolem třiceti takových věciček! Takže skoro jako svého času na mě.
V této podobě měla ale jednu vadu. Špička v háčku nedržela příliš pevně.
Problém zůstal nevyřešen až do roku 1849.
Tehdy americký vynálezce Walter Hunt dlužil nějakému věřiteli nemalé peníze. Věřitel Huntovi slíbil, že mu dá 400 dolarů jako odměnu za práva na všechno, co se Huntovi podaří vyrobit z kusu starého drátu.
Dluh mu tím potom bude smazán.
Huntovi zabralo celkem tři hodiny z jednoho odpoledne, než si vydělal oněch 400 dolarů a oddlužil se.
Z drátu vyrobil zaoblenou primitivní pružinu, kterou umístil do místa ohybu.
Tři a půl tisíce let starý problém byl vyřešen a zavírací špendlík byl na světě!
No a já doufám, že jste v klídku docucali ranní kávu a do nového dne vstoupíte s vědomím, že takový spínací špendlík může přinášet peníze, zbavit dluhů, má poměrně slušnou historii a pro leckterého jednotlivce je úschovnou pro pěknou řadu vzpomínek.
Pche, a pak se řekne, jen kus drátu!
Hezký den všem!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
