Views: 15
Ani nevím, jak to pojmout, aby z dnešní ranní kávy nebyla kniha, bichle, zvíci velikosti životopisu Rožmberků. Přemýšlela jsem a dopěla jsem k tomu, že to udělám jakoby po dnech, když tedy ustupuji od nápadu udělat to po hodinách.
Takže již v týdnu projevila Véna přání přitulit se k menhiru v Klobukách, který je léčivý, a o kterém jsem vám už určitě psala.
VŠECHNY OBRÁZKY JSOU ZVĚTŠOVACÍ
A protože jsem o něm tuze básnila, zhodnotila Vendulka, že ho prostě nutně potřebuje.
No co bych neudělala pro úplně nejprvnějšího přítele, který mě v životě potkal.
Naopak jsem si přisadila Panenským Týncem, o kterém jsem napěla následně rovněž ódy a podotkla, že se nachází jen osm kilometrů od menhiru.
„Nutně potřebuji i do Týnce“, prohlásila a dohodly jsme výlet na sobotu.
Původně jsme myslely, že pojedeme ráno, avšak ráno mě překvapila nečekaně návštěva mé maminky, která zase pojala potřebu zkontrolovat, zdali nestrádám, a tak se přihasila v deset hodin v doprovodu mé sestry.
Když se prodrala stádem ovcí, obpochodovala zahradu, ohodnotila jezero, prozkoumala kamna, pohovořila s Momem a se mnou a nechala se odvézt zpět k Evině, která má chatu pod kopcem v Davli.
Vyrazila jsem pro Vénu, pokračovat v naplánovaném programu.
Cestou se mi v autě ukázala podivná kontrolka, která mlela něco o oleji a jeho hladině, což mě vyděsilo, protože ve věku mé dcery ( to je jedno které) jsem zadřela škodovku, když jsem si říkala, že „to ještě chvíli vydrží“.
Akčně jsme zastavily na pumpě, kde postával sympaťák s montérkách, kterého jsme oslovily.
Zjistil stav oleje, vyhledal nádrž, vyhledal příslušný typ maziva, nalil ho tam, zašrouboval a s dobrým pocitem, že nepostával nadarmo, se s námi rozloučil. (beztak mám teď v září jít na výměnu, ale nechtěla jsem riskovat. Učím se z chyb.)
U menhiru bylo nádherně a jely jsme zákazem, o kterém si doteď myslím, že ho tam někdo dal s legrace, protože tam nikde nic, žádný důvod uzavírky nebyl.
Inu, člověk se nesmí bát.
Vendulka se přitulila na stranu, která bere, to znamená, když má člověk problém, tak ho menhir vcucne. (Jako ten problém, pochopitelně) a já zase tam, kde dává. Nemám žádný zdravotní problém a tak jsem si vzala z energetické strany jenom energii.
Poklábosily jsme s ostatními návštěvníky a dlužno říci, že kdyby u menhiru byly dveře, třeba tady….
… tak se netrhnou.
Pokračovaly jsme směrem na Týnec, což je přenádherné a velice silné místo, kam jezdí doslova zájezdy lidí s nejrůznějšími, zejména psychickými a neurologickými problémy se ozdravit a harmonizovat.
O Týnci psala Tora a to TADY.
Bylo to nádherné, příjemné a velice efektivní.
Odcházely jsme tak ozdraveny, že jsme dostaly šílený hlad.
Já na smažený hermelín a to tak, že jsem jasně pocítila, co popsal pan Pavlov, když jsem o hermelínu s bramborem a tatarkou mluvila.
Našly jsme restaurant Na pile.
Byl to vlastně statek, s obrovským prostorem ve vnitřním exteriéru, kde se konala právě svatba.
Napřed jsme myslely, že máme smůlu, ale neměly, protože byla uzavřena pouze část a část byla pro veřejnost otevřena.
Než jsme došly ke stolku venku, narazily jsme na kozy.
A kdyby jen na kozy!
Asi nutně potřebuju ještě takovouhle kozičku, ale co hlavně…
Hele:
Normálně tam měli slepice, co mají kalhoty!!!
V životě jsem takovou slepici neviděla! Je to strašně legrační a myslím, že nutně potřebuju rovněž kalhotové slepice!!
Paní servírka nám následně sdělila, že skrzevá tu veselku mají omezený jídelní režim, takže mají jen hotovky.
Na tomto místě bych nesmírně ráda vyslovila co nejupřímnější poděkování, protože nejenže na nám, po tom ,co jsem úpěla po hermelínu, vyhověli, ale vyhověli, i když onen smažený hermelín nejen neměli v té omezené nabídce, ale neměli ho ani v klasické nabídce, prostě ho nenabízeli vůbec.
Přesto nám ho kuchař připravil, a to je takové příjemné, když se člověk setká s tak nebývale lidským přístupem a ochotou. Fakt nemuseli.
Díky všem z restaurace Na pile v Panenském Týnci a srdečně zdravím. (Budeme k vám každého posílat).
Když jsem v sobotu večer vykládala Vendulku na Hradištku, vypadala velice zdravě.
Neděle: probudila jsem se s intenzívní potřebou nahrát vám horoskopy u vody, pod skálou, protože před tím to bylo na skále.
Napadlo mě, že vezmu Vénu, abych se nemusela fackovat se stativem a taky proto, že ona bude vědět, kde je klid a kde budeme samy.
Souhlasila a cestou navrhla několik míst, kde bychom mohly být samy.
Vyhrál kus krásného koutu naší země, pod Štěchovickou přehradou, s krásným výhledem na štěchovický poklad.
Usadily jsme se, přikryly jsme napřed neúspěšně lopuchem a po tom úspěšněji papírem hovínko, co se tyčilo na kameni, vedle kterého jsem usadila Vénu s nahrávacím mechanizmečkem a začaly jsme.
V životě jsem se u horoskopů tak nepobavila.
Nejenže jsme nebyly samy, protože nahoře jezdili bruslaři o sto péro, ale jak jsme záhy zjistili, usadily jsme přímo na nějaké dopravní tepně člunů s nejrůznějšími typy motorů, z nichž žádný nebyl nehlučný.
Do toho byl takový vítr, že to každou chvíli sfouklo papír z hovínka, nebo mikrofon.
Skoro ke konci, kde se vzala, tu se vzala jakási žena, nutně potřebovala omýt své nohy v řece, což vysvětlila únavou oněch končetin.
Už nevysvětlila, proč tady, když o kus dál je mnohem lepší vlez.
Balancovala tam několik minut, pak se konečně omyla, asi tak půl minuty, aby půl hodiny balancovala po kamenech zpět.
Véna jí řešila ještě půl hodiny potom.
Když jsme vybalancovaly nahoru my, strašně moc jsem si chtěla udělat fotografie přehrady.
Je to fakt strašně zajímavé místo, nesmírně příjemné a možná až sem vyzařuje energie onoho pokladu, který, jak správně Véna podotkla, nutně přece nemusí být zlato, když uvážíme, o co se Vůdce a jeho věrní vlastně zajímali, a když si navíc uvědomíme, že ho umístil tak, aby se k němu ani sám nedostal.
K přehradě jsem šla bosa, protože se mi prostě chtělo.
Je to fakt krásné, zvláštní, majestátní a zajímavé, má to genia loci, má to energii a sílu.
Udělala jsem hromadu fotek a ještě jsem neměla dost.
Najednou mi přišlo, že bych nutně potřebovala do Pikovic pod most, kde jsem nebyla od asi deseti let, a kde bývala cukrárna, kde dělali zmrzlinu s karamelem, a kde mě rodiče neúspěšně učili plavat.
Nenaučili, protože jsem vřeštěla na celé Pikovice, že to museli slyšet až Medníku, neb jsem myslela, že mě chtějí utopit, ale tají to.
Rozhodla jsem se, že z řeky vylovím společný obelisk, kámen, který dám do jezírka na věčnou památku.
Šla jsem, jak jinak, než bosa.
Asi nikdo mi nikdy neudělal tolik fotek zezadu, jako Vendula …
Tak tady má taky jednu.
Obelisk už je v jezeru.
Byla to taková pro mě zvláštní chvíle, kdy se mi zase vybavila hromada věcí, a silných zážitků a vzpomínek, které jsem z nějakého důvodu úplně vytlačila.
Nebylo to nepříjemné, jenom strašně silné.
Mimochodem, pořád stejně to v těch Pikovicích pod mostem voní. Jakoby vůně vody, prachu, kamenů a nedaleké tratě.
To se nedá zapomenout.
Co mě ale dostalo úplně nejvíc, byla ta cukrárna!!! (je tam pořád, naštěstí ne, stále v původní podobě)
A hele!!!
Zmrzlina s karamelem!!!
A teď, pokud jste dočetli až sem a nejste z toho elaborátu zchvácení, mám pro vás perlu všech perel!!
HÁDEJTE, KAM JEDU ZÍTRA S PEPÍKEM!
NEUHODNETE, KDO SOUHLASIL S ROZHOVOREM, KTERÝ SPUNKTOVAL PEPA!
JASNĚ, MUŽÍK!
Tedy pan Mužík, neúnavný hledač štěchovického pokladu.
Mám pro něho vskutku velmi záludné otázky a moc se na to těším.
Ano jistě, je to synchronicita jako blázen.
Je tomu jenom pár dnů, co jsem vám prvně zmínila štěchovický poklad, jeho, dle místních 100% umístění a zítra jedu zcela „náhodou“ dělat rozhovor s jeho letitým hledačem, což mi volal Pepa v pátek.
P.S. Pepa ten článek, kde jsem poklad zmiňovala, nečetl.
To je co!?
No, přeji pěkný den všem!!!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
