Views: 12
Protože se ukázalo, patrně jen na chvíli a nesměle, léto, vytáhla jsem rychle kolo, abych si to užila, než přijde zase leden, nebo tornádo, dobytčí mor, požáry, kroupy, povodně a daně.
Po tom, co jsem vzala s sebou Ječmena na kolo na volno a nedělala nic jiného, než vlastním tělem zastavovala auta, pod která se srdnatě vrhal vždycky, když viděl jiného psa, lhostejno jak daleko, (Je schopen si splést se psem na dálku i nákupní vozíček nic netušícího důchodce), jsem se rozhodla, že se Ječmen naučí běhat na vodíku vedle kola, pokud to bude vyžadovat situace.
No co, viděla jsem hodně spořádaných pejsků takto v poklidu poklusávat vedle jedoucích páníčků.
Je to chytrý psík, jistě se to brzy naučí.
Stačí pár povelů…
Jako první lekci jsem zvolila trasu na roh do potravin s tím, že alespoň koupím Tomovi pivo a sobě mléko.
Vyvlekla jsem kolo a ještě na dvorku před brankou jsem navlékla Ječmovo vodítko na pravé řídítko.
Otevřu branku.
„Ječmínku pomalu!“
Naproti šel Yorkshir.
První zážitek si moc nepamatuji.
Vzpomínám si jen, kterak klečím a vedle oka mám drát.
Vysvětlila jsem rázně Ječmenovi, že tohle je zcela jiná situace, že teď nejdeme pěšky.
Vypadal, že chápe.
Nakonec, když poběží, hezky mě potáhne, a když bude moc rychlý, jednoduše zabrzdím a má smůlu.
Měla jsem ji já.
To když mi nedošlo, že může běžet i do strany.
Z popelnice jsem slézala celkem snadno.
Vynadala jsem mu.
Snažil se hezky.
Než šel před námi labrador.
Moje kolo překročilo 60km v hodině a zavařila jsem brzdu.
Zatímco jsem si hověla namotaná na dopravní značce, Ječmínek se seznámil s labradoří slečnou a paní, co jí venčila se připočůrala smíchy.
Chtěla jsem ho zmlátit, ale opět jsem vyměkla.
U obchodu jsem ho uvázala ke kolu, které jsem položila pro všechny případy na zem.
Zpoza regálu jsem zahlédla v dálce černého psa.
Pak jsem zahlédla své kolo, kterak se sune po zemi a mizí.
Přišlápla jsem ho včas.
Cesta zpět ubíhala opět rychle a Ječmen po tom, co jsem každou vteřinu řvala jako siréna „pomalu“ celkem poslouchal.
Do chvíle, než se rozhodl, že nalevo se mu poběží líp a uskutečnil změnu strany před kolem.
Naštěstí jsem padla obličejem do hluchavek.
Hezky voněly.
Bylo to už před domem.
Podívala jsem se, jestli mě v poloze pěticípé hvězdy nikdo nevidí.
Nikdo.
V oknech také nikdo.
Uff.
„Co to trénujete, paní Kudláčková?“
Otočím se.
Soused s vlčákem.
Urychleně jsem vyvlékla vodítko z řídítka.
Ne, nevzdávám to.
Jsem houževnatá a hned tak něco mě nezlomí. Zvláště ne, cynický, čtvernožec, jehož předek musel být snad bůvol.
Ječmen bude do půl roku běhat vedle kola tak spořádaně, že obdrží medaili.
A já si koupím zásobu náplastí na půl roku.
Hezký den.
P.S. Dneska dopoledne jedeme do lesa. I s Tomášem. Vodítkový tréning nevzdám.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
