Views: 10
Začnu trochu s humorem ten dnešní den a nechám vás od psychických extrémních projevů odpočinout, ale v diskuzi jste mě docela naladily (holky) na ještě jednu takovou úvahu, a taky kousek historie. Je totiž zajímavé, jak se hysterií nazývá často něco úplně jiného. Ale to až v článku, pokud stihnu, tak hned zítra.
Dneska bych ráda převyprávěla takový klasický příklad toho, jak jednak vypadá hysterická reakce jednotlivce, což je zcela něco jiného, než hysterická porucha osobnosti, o které to bude zítra navážno, a jak snadno propadne hysterii dav.
Je to v zásadě úsměvné, ale do určité míry poučné. Nebo mě tenhle zážitek hodně ponaučil.
Kdepak není nad to, vidět teorii v praxi.
Kdysi jsme se učili, že inteligence davu, klesá úměrně počtu jedinců, kteří ho tvoří.
A je to pravda.
Stalo se to hodně dávno… jako teda tak dávno, zase ne, že, ono je to vlastně včera, co nám bylo patnáct, ale nějaký rok už to je.
Se Zdenou jsem tehdá telefonovala večer, zašitá v pokojíku tak, aby nikdo neslyšel, jak si místo cesty do školy plánujeme kulturní akci v podobě posedávání v parku s krabičkou mentolových „Viki“…
Omluvenku jsme měly vychytanou. Gynekologickou.
Stačilo říct, že nás pobolívá břicho. Symptomy prochladnutých vaječníků jsme měly zmáknuté.
„V osum u fontány.“
„Javor, kolik máš?“
„Tři pětky.“
„Já taky!“
Zdena v osm hodin u fontány na Ládví nebyla. Měla to daleko. Při čekání jsem se bavila duchaplným rozhovorem s nějakým neodbytným „bezboudem“ a starší paní, venčící tři mopse, kteří spíš vypadali jako pohybující se tlačenky.
„No ti jsou krásní,“ pravila jsem namísto „to je ale odporné překrmit psa téměř k prasknutí“.
„A jak rozkošně funí,“ říkám namísto „To budou tak dýchaviční asi proto, že jim i plíce zarůstají sádlem…“
Proč někdy nezalhat.
Paní byla potěšená, povídala si se mnou a mně to ukrátilo čekání na Zdenu.
„Čůůůůz, mám den debil ty bláho, sorry. Vracela jsem se dvakrát domů, pak mi ujel bus a pak jsem nechala v eskalátoru čtvrtku podrážky. Vůbec bych se nedivila, kdyby to nebylo všechno. Kolikátýho je? Není třináctýho?“ hlásila Zdena už z dálky s půlhodinovým zpožděním.
„Je sedmýho, vole, ale někdo to může mít takhle klidně i pátýho. Budu si tě hlídat a nešlapej na kanály,“ žertovala jsem.
Dohodly jsme se, že si skočíme dát kakao do cukrárny. Cesta vedla přes parkoviště obchodního centra. Rozloučila jsem se s paní s pochodujícími tlačenkami a vykročily jsme.
V tu chvíli se ozvala ohlušující rána
Lekli jsme všichni, kdo byli na ulici. I ta paní. Tlačenky přestaly chrochtat. Otočila jsem se na Zdenu a vidím, jak se v té sekundě bezvládně kácí na zem.
Několik vteřin jsem stála jako kus kamene a zírala na tělo Zdeny, kterak leží na betonu.
Kdyby bylo možno proces v mojí patnáctileté hlavě k něčemu v ten moment přirovnat, bylo by to kyvadlo hodin, když z něho sundáte závaží.
„Drrrrrrr“ dělalo mi v mozku, který se přepínal.
„Prokristapána, tady se střílí, zastřelili dítě!!, zařval nějaký mužský hlas.
„ZASTŘELILI JIIIIIIIIIIIIII !!!!!!!!!!!!!!!!“ vřískalo celé moje tělo na celou Prahu 8.
Paní s tlačenkami, pamatujíc válku, možná i tu první, okamžitě zareagovala. Počala se přískoky hbitě pohybovat po trávníku směrem ke kamenné zídce, za kterou se plavmo střemhlav vrhla.
Odtud dirigovala všechny lidi i tlačenky.
„K zemi!“ velela.
Zahlédla jsem nějakou paní, jak vyrvala dítě z kočárku a pošlušně zalehla na něj.
Byla jsem v šoku a vůbec jsem nechapala. Moje hlava zkolabovala, protože jsem nedokázala vzniklou situaci nijak vyhodnotit, ani zpracovat, ani s ničím porovnat… naskočily mi jenom válečné filmy, detektivky, thrillery…
Protože není možné nalézt odpovídající ilustrační obrázek, předkládám vlastní.
Svezla jsem se ke Zdeninu tělu a ječela „Panebože!! Zastřelili Zdenůů, pomozte mi někdooo!“
Jakýsi člověk se rychle pohyboval, ale jinak všichni pořád něco křičeli.
„Zavolejte sanitku!!“
„Odveďte to dítě!“ slyšela jsem.
Ani jsem se nenamáhala hledat střelce.
Klečela jsem na zemi a skutečně hystericky kvílela nad nehybnou kamarádkou. V hlavě mi běžely obrázky toho, jak její máma brečí na jejím pohřbu… ale nebyla jsem schopna se pohnout z místa.
„Neumírej, prosím tě, neumírej,“ naříkala jsem.
Teprve v tuhle chvíli, přilezl jakýsi srdnatý, asi šedesátiletý muž a přikrčen k zemi mě počal tahat stranou.
„Pojď, děvenko, musíš do bezpečí!“
Jestli se ve mně teď probudila hrdinka? Ne, těžko, nebyla jsem schopna nějak přemýšlet… šlo o šok, ne o hrdinství.
„Nééééé, já tady zůstanu, já ji neopustím, já tady chci zůstat, chci tu bejt bejt!!!“ vykřikovala jsem a křečovitě jsem se držela Zdeniny tašky, na které z poloviny ležela.
Slyšela jsem sanitku.
Dorazili lékaři.
„Hele, bacha, ten magor tu může někde ještě bejt,“ zaslechla jsem pána od sanitky. Zdeně trošku tekla krev z hlavy.
V ten moment mi naplno došlo, že ji někdo normálně zastřelil na ulici jako králíka na honu.
„Voni ji zabili jako psa!“ řvala jsem a dostala jsem takovou zimnici, že jsem měla pocit, že si rozbiju zuby o sebe. Muž v bílém mě tahal od Zdeniny figury.
Zdena zamžourala.
„Ty vole, to byla řacha! Jsem se lekla, až jsem sebou sekla,“ promluvila.
Dostala jsem v pořadí třetí záchvat.
Vyrvala jsem se tomu dobrotivému zřízenci a padla k ní.
„Nejsi mrtvá???!“ … začala jsem ji vláčet po zemi, nevím, proč, asi jsem to viděla ve filmu…
„Neboj, budeš v pořádku, dejchej…, blekotala jsem.
„Já nevim, no skoro jsem chcípla, jak jsem se lekla. Bolí mě škeble,“ pravila.
Ten člověk mě pak násilím zvedl a já se namísto Zdeny zahákla do něj a držela, co nejpevněji … ano, hystericky.
Teď teprve jsem totiž dostala strach, že někdo začne střílet znova.
Když nás nakládali do sanitky, zahlédla jsem policejní auto.
„Nervový otřes, otřes mozku, tržná rána na hlavě, jak padla hlavou na ten obrubník, střelné zranění nemá …. A kdo tady střílel? A kde je?“ mluvil jeden z lékařů …
Nebudu to už natahovat.
Tehdy vůbec nikdo nestřílel!!
Šlo o ránu z výfuku v bezprostřední blízkosti. V nemocnici jsme skončily obě.
Zdena ani ten otřes mozku nakonec neměla. Jen rozbitou hlavu. A já dostala injekci s nějakým uklidňovákem.
Patrně by k takové panice nikdy nedošlo, kdyby si lidi, nespojili dva vjemy úplně špatně. Sluchový a vizuelní.
Zdena měla vždycky problém, i když jen někdo vedle ní bouchnul pytlík. Na Silvestra nikdy nechodila ani k oknu. Strašně se bála nenadálých zvuků. Byla, a asi i pořád je, strašně lekavá. Léta jsem ji neviděla.
Každopádně tohle bylo poprvé, kdy z leknutí i omdlela.
Zní to neuvěřitelně.
Evidentně ale stačí, když jeden člověk, byť nerad, něco veřejně špatně vyhodnotí a mystifikuje rázem celé okolí.
Skupina se pak chová přesně podle toho prvního.
Dav má pak vlastně jen jednu, jedinou hlavu.
Nikdo nepřemýšlel o tom, že šlo o ránu z výfuku, když se bezprostředně po ní jiný člověk skácel k zemi.
Nikoho ani nenapadlo, že po Zdeně nikdo nestřílel, ačkoli ta rána jako výstřel ani nezněla!
Je to neskutečné, ale takhle to funguje!
(Popsala jsem to, že to vypadá jako hodina. Ve skutečnosti šlo tak cca o 20 minut maximálně).
Omluvenku jsme získaly na dva dny!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
