Svetr pro zahřátí

Jako plachá moudrá zvířena začne s prvními spadanými listy hledat vhodný pelech k přečkání zimy, tak jsem se i já začala poohlížet po nějakém fajnovém teplém svetru. Koneckonců ze strnišť už fouklo a týden se pokouším přemlouvat rýmu, ať si najde jiného hostitele. Marně. Potřebuji pořádný svetr. 

No jasně, že mě mamka naučila štrykovat.

Ale to jsem stihla zapomenout a neříkejte mi, že je to jako jízda na kole. Není. Když jsem sedla po dvaceti letech na kolo, uskakovali mi sice z cesty kolemjdoucí, ale do práce jsem se dostala. Pletení je mi záhadou.

Zkoušela jsem vzít do ruky jehlice a koukala na ně a vzpomínala a zase na ně marně civěla.  

Ačkoliv se považuji za celkem inteligentního člověka, fakt jsem nepřišla na způsob, jak z něčím tak rovným a hladkým mám tvořit očka, smyčky a dílo, které svět ještě neviděl.

A neuvidí.

Umím háčkovat.

Jelikož háček je jen jeden a není tak zbaběle rovný jako pletací jehlice, pochopili jsme se hned. No…hned ne. Mé první šály končily desátou řadou ve tvaru trojúhelníku nebo s tak utaženými oky, že nebylo síly, která by jimi opětovně háček protáhla. Snaha byla korunována úspěchem nikoliv trpělivostí.

Již mnohokrát jsem se nešťastna z nabídky obchodů rozhodla stvořit si svetr přesně podle svých představ. Jenže odhodlání nezaručuje vytrvalost. Takže mám doma spoustu bolerek.

Maxi svetr ani jeden.

Navíc trpím chudou fantazií, takže u regálu s nepřeberným množstvím pletacích přízí si nejsem schopna vybrat jednu tak, aby z toho vzniklo něco dospělého a nositelného. Lákají mne barvy připomínající spíš jihoamerického papouška než cosi elegantního. Nakonec vždycky sáhnu po černé, to je sázka na jistotu. Tak mě napadá, že je dobře, že se mi nic nositelného nepovedlo uháčkovat. Vypadala bych jak depešák.

Letos jsou velké svetry fakt in a budu s tím muset něco udělat.

Jenom kousek velikosti cirkusového stanu zakryje marné pokusy zhubnout do plavek a ještě vyrobí tepla jako domácí jaderná elektrárna. Domluvím s Temelínem odkup přebytku tepla.

Měla jsem jeden takový pěkný.

Byl sice spíš letní, ale nadýchaný jak sněhová pusinka. Kupodivu hřál. Naposledy jsem ho měla na jedné letní grilovačce. Noci již byly chladné. Zkrátka srpnový večer po svaté Anně. Seděli jsme u ohně dlouho do noci. Na záda mi bylo ovšem teplo jako by mě hřála přítulná sousedovic kočka.

Nebyla to míca, byla to jiskra.

Vyhřála mi na zádech otvor o velikosti dětské hlavy.  Málem jsem to obrečela, když jsem ho vyhazovala. Zaštupovat se to nedalo. Jediné využití, který svetr po požáru měl, bylo ustřihnout mu spodní část se zuhelnatělým otvorem a udělat z něj bolerko.

Fakt jich mám dost.

Jediná pletací babička, jako záchrana hand made šacení v naší rodině je moje tchyně.

Umí dokonce svetr s jelenem a za pár večerů u televize k němu vyšvihne i čepici s identickým paroháčem. Ovšem pouze v dětské velikosti. Navíc ji to pletení nebaví tak jako kdysi. Naposledy, když pletla na dceru pončo, trvalo to tak dlouho, že dcera stihla vyrůst.

Nutno podotknout, že díky tomu byla dcerka široko daleko jediná, kdo vlastnil vlněný bryndák.

Očíhla jsem nabídku internetových obchodů.

Za odpoledne jsem viděla asi dva tisíce obrázků všeho, čemu se dá říkat svetr. Dokonce i několik těch, kterým se dá říkat svetr, ale za cenu, za kterou bych měla dovolenou v Karibiku. A samozřejmě přehršel takových, ve kterých by se mne nikdo nemusel ptát na věk, protože by mi všichni hádali přesvědčivě osmdesát.

Automaticky jsem vynechala ty, ze kterých modelkám na obrázku lezl pupík.

To, co je u nich s velikostí 34 roztomilé, zavání ve velikostí mé spíš ohrožením veřejného mínění. To odpoledne jsem objednala několik lahví červeného vína, knihu, ale svetr žádný.

Je to už pár let, co jsem se takhle zamilovala do jednoho svetýrku.

Stál osmnáct stováků a já si tuhle lásku na první pohled rozmlouvala. Pak ho zlevnili na stovek osm. Než jsem se rozkoukala, stál těch stovek jenom šest. Sice o dvě čísla větší, ale to je pořád lepší, než pokoušet se narvat do něčeho o dvě čísla menšího. A že jsem to párkrát zkusila.  Byl můj.

Zítra jdu očíhnout místní sekáč.

Je super. Jenom nám tu jaksi rozkopali kus města a nevím, kudy se tam leze. Minulý týden jsem půl hodiny v dešti hledala zastávku autobusu. Přijela jsem do práce pozdě a urousaná jako kočka. Holt nejezdím tak často, takže nemohu tušit, že ji přestěhovali již v červnu.

Dnes dorazilo víno. Je silné a hřeje. Za tu cenu je kupodivu chutné. Dvě tři sklenky a některé věci přestávají být relevantní. Zapnula jsem si internet. Našla jsem super plavky za báječnou cenu.

Kupuji.

Ne, že bych se smiřovala s neúspěchem.

V danou chvíli mi to přišlo prostě jako super nápad.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]