No jo. Už to přišlo. Obě sýkorčí holčičky už samy jedí, cvičné letecké dny zvládly postupně na jedničku, jsou samostatné. Bohužel, není už důvod držet je v kleci doma. Co bylo třeba, jsme už udělali a můžeme být rádi, že se to podařilo, že se do přírody vrátí dva úplně zdraví ptáčci. Ono je to vlastně veselé, i když je to smutné…

Když si vzpomenu, jaká to byla maličkatá ptáčátka, jak jsme Pohance museli otevírat zobáček, aby vůbec něco snědla a jaké dělala den ode dne pokroky…

Jak malinkatá byla Čekanka, když ji Tomáš donesl a jak byl i červík pro ni veliký, jak jí Pohanka chtěla krmit a při tom sama ještě jíst neuměla…

Je to zvláštní.

Když člověk chce, je mu příroda neskutečně blízko a nejen to. Jakmile člověk udělá byť krůček směrem přírodě, když jí jde nepatrně naproti, ona udělá mnoho kroků směrem k němu a je velmi shovívavá.

Překvapivě rychle přijaly naše sýkorky za svůj fakt, že vypadáme úplně jinak, než i ta největší sýkora a že pean fakt není zobák.

Později jim i lidská ruka vůbec nevadila.

Ba ani hlava…

Jakmile někdo z nás vešel do pracovny, bylo to stejné, jako když k hnízdu přilétá jeden z rodičů, těch opravdových.

Ve středu večer jsme s Tomem dali našim chovankám kroužky.

Jsou maličké, červené a je na nich 2015.

Téměř neprotestovaly. Na ruku jsou zvyklé, nemají strach. Svou plachost ale neztratily a to jsme rádi.

Dál se bojí kocoura, psa i prudkých pohybů.

Snad nevadí, že přiletí na zavolání na ruku člověku.

Nemyslím, že by jim někdo chtěl ublížit a sýkorky se většinou moc nevzdalují, nejsou stěhovavé, tak snad, když budeme mít štěstí, jejich červené náramky občas uvidíme.

Máme budku, kterou připevníme na dům a na balkóně necháme jejich klícku, aby kdykoli, když budou chtít, mohly přiletět na tvaroh se strouhankou, který si tolik oblíbily.

A já budu klidně kupovat červíky, kdyby náhodou některá z nich chtěla a stavila se u nás na oběd.

Měli jste vidět tu radost, když jsem jim včera dala do klícky misku s vodou.

Ráchaly se celé odpoledne.

Každý večer spinkaly hezky u sebe a cosi si povídaly a dotýkaly se zobáčky. Jsou neskutečně zvědavé a musí vidět, kam člověk jde, co nese, co dělá, kam jde pes… reagují i na cinkání příborů.

Hodně nás naučily.

Víme, kdy chodí sýkorky spát, jak chodí spát, v kolik hodin vstávají, jaké jsou jejich chutě, jak se chovají k sobě i to, jak to vypadá, když něco nechtějí.

Když nechce sýkorka tvaroh, dělá, že ho nevidí. Když nechce červíka a chce tvaroh, předstírá, že tam červík není a dívá směrem k misce s tvarohem.

Když má sýkorka hlad, vrtí křidélky strašně rychle, takže to vypadá, jakoby seděla na sbíječce.

Když už nechce jíst, natočí hlavičku, zavře zobáček a dívá se místo na jídlo člověku do tváře.

Každá z nich hovoří jiným jazykem.

Pohanka říká jakoby tralalala a Čekanka zase raz dva, raz dva.

Už vždycky poznáme koňadru od modřinky.

I podle řeči.

Máme v plánu zítra dopoledne dát zavřenou klec na balkon a kolem poledne ji holčičkám otevřeme.

Všechno zdokumentujeme.

Jestli se nám bude stýskat?

STRAŠNĚ!

Chce se mi brečet i teď, když vám článek píši, ale nikdy jsme neměli v úmyslu mít o domácí mazlíčky navíc.

Chtěli jsme těm dvěma sirotkům pomoci, aby ten krásný svět tam venku, prozatím plný života a krásy o tyhle dva tvorečky nepřišel a to se podařilo.

Vlastně máme radost, i když je nám smutno.

A v duchu slov Malého prince, který říká „Jsi navždy zodpovědný za to, co k sobě připoutáš“, máme i starost.

Aby je ten svět přijal, aby se v něm neztratily, aby se jim nic nestalo, aby je něco nesnědlo, aby se jim dobře dařilo.

Ono když to člověk vypiplá, je to takové jeho dítě.

Nevím, jestli sýkorčí maminky pláčí, když se s nimi jejich sýkorky loučí, ale já brečim už teď.

A zítra to jistě bez slzy nedám.

A každá sýkorka, která kolem proletí, už pro nás pro oba bude mít zcela jinou, osobnější tvář.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

a

Tom