Když o sobě paní vážka, rodovým jménem Odonata předevčírem vyprávěla, nezapomněla si udělat legraci, když řekla, že vážky, stejně jako lidé jedí za letu. Akorát poznamenala, že ony to tak mají skutečně, nikoli příslovečně. Focení se jí nesmírně líbilo. Mě se zase líbilo její povídání…

Chtěla jsem jí nějak pohostit, ulovit jí nějakou mouchu, ale s díky odmítla.

OBRÁZKY LZE KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT

Nerada bych, aby to vyznělo nezdvořile, ale já si chytám potravu zásadně sama. Mám na to skutečně lepší gryf nežli vy, když vás tak vidím, jak tu s sebou mácháte. A hlavně, jestli si máme povídat, tak nemohu jíst. Jím za letu. Vy, lidé to sice tvrdíte také, ale my u jídla vážně létáme a se stresem a spěchem to nesouvisí.

To je zajímavé. Nebudu vám tedy mouchy nabízet, přestanu s sebou máchat vzduchem a zeptám se, protože už to zaznělo, na tu techniku lovu.

No, buďto sedím a koukám, zda někde moucha nepoletí, abych se vymrštila a spodní stranou tlamičky, kterou umím rychlostí vysunout, ji ulovila, nebo letím a chňapnu ji.

Říkáte, vidím, jak dobře vidíte? Koukám, že máte krásné oči, a že jich máte hodně.

Ano, mám složené oči. V zásadě mám 28 000 očí. Mám výtečný zrak. Horní částí očí vidím na dálku a spodní na blízko. Navíc mám ještě dvě oči za hlavou.

Jůůů, vy jste samé oko… a jak daleko vidíte?

Mouchu, nebo jiný létací hmyz, který lovím, jo, ano, jsem dravec, vidím klidně i na 12 metrů. Hlavu dokážu otočit kolem dokola a zaklonit o více než 70 stupňů.

Úctyhodné. A rychlost a technika letu? Všimla jsem si, že umíte stát za letu na místě. To mě zaujalo. Vypadáte, jako naše helikoptéra.

No, akorát já tedy nepadám. Umím stát za letu na místě a jsem jediný hmyzí druh, který dokáže i couvat. Tedy letět pozpátku a také kolmo nahoru, nebo dolů. Létat dokážu rychlostí i 50km/h.

Jste brilantní pilotka!

Ano to jsem. Měla jsem čas tuhle techniku vybrousit na planetě Zemi během 200 milonů let. Jsem jedním z nejstarších hmyzích druhů na Zemi.

A jak to děláte, když stojíte za letu na místě, to mě zajímá…

No mávám křídly střídavě. To mě udrží na místě.

Aha. Všimla jsem si, že se pohybujete u vody. Máte ji asi ráda.

Ano a potřebuji ji. Chválím nápad s jezírkem a moc se mi tady líbí. Vodu potřebuji hlavně kvůli nymfám.

Kamarádíte se s vílami??

Nikoli. Nymfa se jmenuje jedno ze stádií vývoje mého miminka. To se zpravidla vyvíjí právě ve vodě. U některých našich druhů i 7 let.

Tak dlouho?

Ano. Protože moje nymfa se musí vysvlékat, jak se vyvíjí a roste. Dohromady se, než se z ní stane vážka, svlékne 15x. Při každém svlékání odejdou i dýchací orgány a zažívací rovněž. Vždycky se vyvinou nové, dokonalejší a větší. Poslední svléknutí je pak zásadní.

Povídejte!

To se nymfička vydrápe třeba na stéblo trávy, přestane jíst a uskuteční, nejčastěji ráno a když svítí sluníčko, poslední svléknutí. Potom celá ztuhne…je tuhá, dokud se křidélka neupevní.

Jak dlouho to trvá?

Asi tak hodinu a je v téhle fázi velice zranitelná. Potom vzlétne a tak za 14 dnů je to dospělá paní nebo pán.

A jak se vlastně rozmnožujete? Tedy, jestli vám tahle otázka není nepříjemná…

Nene, v pohodě. No vlastně jako vy tak trochu, akorát, že naši chlapci mají dva penisy. Pokládám to za praktické.

Ano, já také.

No ale nepředstavujte si to nějak romanticky. On má prostě v jednom pindíku sperma a druhé má na kopulaci. Pokud by se stalo, že jeho vyvolená, už s nějakým pánem před tím spala, tak ten další s klidem sperma vyjme a umístí své.

Hmmm… je vám to příjemné?

Jasně, proč ne, jenom na to asi nahlížím jinak, než vy. Já ho povětšinou fakt nemiluji. Pravdou je, že pán pak mi asistuje při kladení vajíček, protože potřebuji přidržet, ale pak se rozloučíme a je to. Miluji svá vajíčka, která pak nakladu a nymfičky, které z nich pak jsou. Pán už mě pak vlastně nezajímá a nekontaktuji ho.

To je rovněž praktické. A jak dlouho vlastně žije vážka?

V podobě vážky žiji podle druhů třeba 5 dnů, nebo 7 dnů, 14 dnů… ne ale víc, než 60 dnů. Jsou druhy, které přezimují, ale to já nejsem.

Mmm – to není moc. Neptám se, jak dlouho se mnou tady ještě budete, protože nechci.

V pohodě.

Zeptám se, co vyjma vody k životu potřebujete?

Slunce. Mám ho moc ráda a nesnáším vítr. To se raději někde schovám, když je větrno. Když je větrno 14 dnů, moje smůla – blbá karma. Podle slunce se mimochodem i orientuji ve vodě při kladení vajíček. Dívám se, kde se třpytí. To tedy má teď s vámi lidmi jednu nevýhodu.

Jakou??

No někdy se stane, že nakladu vajíčka na kapotu lidského, vyleštěného auta. To je smůla.

No to tedy ano.

Dočetla jsem se, že jako duchovní průvodce oznamujete hlavně velké změny v životě a radíte, aby člověk napřed vyzrál a na změnu se připravil. Je to tak?

Ano, tak to je. My vážky odrážíme a lámeme svým tělem sluneční světlo, které se v průběhu dne mění a tak se mění naše barva a záře. Vlastně člověku chodíme připomenout, že i on projde proměnou a pomůžeme v tom, aby začal zářit, aby se změně nebránil a nechal své světlo, aby bylo vidět. Aby nechal rozvinout sebe sama do světla. Zpravidla se to povede, protože mysticky máme velkou sílu. A ta je vždycky pozitivní. Ohlašujeme vždy dvouleté období. Buďto se zjevíme na konci a tedy přicházíme říci, že změna je u konce a je čas, nebo že do tohoto období člověk právě vstupuje.

Ani jsem nedýchala. Děkuji, za vysvětlení!

Není zač.

Je něco co byste závěrem chtěla lidem vzkázat?

Člověk vážky ohrožuje nepřímo, takže snad jen… trochu úcty, prosím k někomu, jehož existence na Zemi se počítá na dvě stovky milionů roků. Učte se od nás a nejen od nás. Učte se od všeho, co je za léta dokonalejší, má lepší paměť a může vám vyprávět, jak to vypadá, když se vlastní vinou hroutí civilizace. Viděly jsme už hodně takových pádů.

Jo a ještě něco … vážka fakt nekouše!

Mnohokrát děkuji.

Já taky … a ta šňůra je prima. Zase přijdu posedět.

Pokynula mi jednou z pravaček a šla na oběd. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

Se zvláštním poděkováním

slečně Sympetrum danae