Sedíme v kanceláři ve vedrech a proklínáme opraváře, co ještě nepřišel spravit klimatizaci, která už dva dny nefunguje. Máme sto chutí narvat se alespoň na chvíli do ledničky, nebo se těšíme až si o polední pauze skočíme pro nanuka. Co ale dělníci, kteří pracují ve vedrech i v zimě venku? Například asfaltéři, kteří ve třicetistupňovém vedru pokládají odporně horký asfalt a jsou oblečeni v těžkých botách a montérkách, a nebo třeba lesní dělnice. 

Za jednou lesní ženou jsem se vydala do jedné vesnice kousek od Litoměřic.

Paní Aleně je dvacet sedm let a má šestiletého syna. Z Prahy, kde pracovala jako barmanka, se s rodiči přestěhovala na vesnici. Práce žádná, autobusy jezdí asi tak dvakrát denně a syn Filip chodí do školky.

Bez auta a řidičáku zavrhla dojíždět do města.

Rodiče se vrací z práce večer a Filipa by neměl kdo vyzvedávat. Zašla tedy na pracovní úřad, kde jí nabídli místo lesní dělnice.

Zatímco mi nevíme co si vzít do práce na sebe Alena v tom má jasno. Montérky, volné triko pracovní boty a batoh se svačinou.

Nabídla jsem se, že v rámci seriálku o neobvyklých povoláních, zkusím vyměnit klávesnici za pracovní pomůcky, abych vám tady nelíčila něco, odkud nemám vlastní dojem.

V sedm hodin ráno jsem čekala na zastávce, kde mě vyzvedla škodovka 120.

Byly jsme tři ženy. Po vyježděné cestě od traktorů jsme se moc nedostaly. Vzaly jsme si tedy srpy, pilky, obrovské štípací nůžky nádobky s „žíravinou“na plevel, lékárničku a šly pěšky.

Došly jsme na paseku, která byla nechutně zarostlá ostružinami a kopřivami.

Mezi tímhle „bordelem“se skrývaly malé smrčky, které čekaly na vysvobození. Našly jsme si super flek vytvořený ze čtyř pařezů každá hezky jeden. Holky si braly mikiny a já se posilnila chlebem se šunkou.

Šly jsme makat.

Vysvětlily mi, že srpem vysekávám plevel kolem stromečků.
Stojíme vedle sebe a každá vysekává jeden řádek. Pustila jsem se do toho. Bylo těžké neuseknout stromek a sobě ruku.

Asi po dvou metrech jsem holky nestíhala. Měla jsem obličej zabořený v pasece a přede mnou píchávé šlahouny ostružin, obří kopřivy a tráva. Všechno mě svědilo, komáři a „hovada“ hodovali na každém centimetru mého těla. Jsem chutná. Pozitivní.

Dojela jsem na konec jednoho řádku, nechutně zpocená a s „čumbrkama“ ve vlasech. Vytáhla jsem si pár trnů z obličeje a jely jsme zase řádek zpátky. Z paseky sálalo vedro a já už prostě nemohla.

Ze všech sil jsem sekala kopřivy, které se mi evidentně smály, jak jsem pitomá, že nemám mikinu. Měla jsem hotový druhý řádek a šly jsme si odpočinout. Vypila jsem skoro celou lahev vody kterou jsem měla na celý den. Musím šetřit s pitím.

Bylo už pořádné vedro.

“Jdu na wc“oznámila jsem holkám.“Jasně, ale bacha na divočáky! Mají teď mladý“ řekla Jana.“Cože?“
Proč jen jsem tolik pila?

Rozhodně nepůjdu do křoví, tam by na mě určitě číhala bachyně, a pak mě roztrhala na kusy. Prasata jsem měla teď v hlavě víc než vosy a žízeň.

Najednou jsem všude slyšela šustění, chrochtání a kvíkání. Sprintem jsem běžela zpátky. Nasvačily jsme se a holky šly udělat ještě kus práce.

Já už prostě nemohla.

Záda jsem měla spálená od sluníčka a připadala jsem si jako lemra. Holkám to nevadilo. Musela bych to dělat prý pár dní, než bych zvykla. Seděla jsem na pařezu a pozorovala les. Viděla jsem srnku s kolouškem a pár zajíců. Bylo tam nádherně. Obdivovala jsem děvčata, za to co dělají, ale i za to, že drží při sobě i když jsou každá jiné povahy. Vrátily se asi za hodinku a už pracovat nepůjdou.

Je je moc velký pařák.

Zítra půjdou už v pět ráno.
Za ten kousek co jsem jim pomohla, mě vzaly na borůvky. Doma jsem místo pečení borůvkového koláče trávila vytahováním klíštat, ošetřováním škrábanců, pupenců…vypadala jsem, jako když mě někdo protáhnul česačkou na len.

Někomu tahle práce možná přijde normální, ale já tyhle ženy upřímně obdivuju.

Pavla

[sexy_author_bio]