Jsem přesně ten typ člověka, který žije v jakémsi bermudském trojúhelníku, který nechává záhadně mizet různé předměty denní spotřeby. Humorné je to až v okamžiku, kdy je vyplivuje na nejroztodivnějších místech. 

Občas chodím pro cédéčka do lednice, brýle odkládám do špajzu a lžíci na boty jsem nedávno našla u hrnců a pokliček dole v lince.

Když jsem chtěla dětem udělat lívanečky s borůvkami a šlehačkou, hledala jsem marně  dvě hodiny šlehač.

Šlehačku jsem odpískala, naobědvali jsme se a druhý den ráno jsem ho našla naprosto nevinně položený na poličce s krmivem pro morčata.

Přísahám, že jim zrní nešlehám do pěny ani jim nedělám ze sena a bílků sníh, ale byl tam.

Jenže jsou i dny, kdy má můj bermudský trojúhelníček své dny.

To pak spolkne něco, co si s železnou pravidelností odkládám na stále stejné místo a prostě to zmizí.

Nenávratně.

Beze stopy.

Prostě to není a vy víte, že vám na záda určitě  klepe počínající demence, bezmoc a nebo jako v mém případě, se vám spustí z nosu krev, jak běháte, šmátráte a běsníte po bytě, protože prostě víte, že to tam bylo a nikam to neodešlo.

Až nedávno…

Zmizela mi nabíječka.

Vím naprosto přesně, že ji ukládám na mísu s citrony v kuchyni. Nepátrejte po logice, prostě ji tam vždycky dám a vždy jí tam také najdu.

Pěkně úhledně smotanou do klubíčka, aby se nezacuchala.

Jednoho dne zmizela.

Propadla se do země.

Výslechu podle příručky KGB jsem bez milosti podrobila i děti.

V celém bytě jsem podnikla generální úklid.

Nechtěla bych se chlubit nebo si nějak naříkat, ale abyste věděli, prolustrovala jsem i odpadkový koš.

Zpočátku to byla docela prča.

Mám celkem mladý přístroj bez zbytečných serepetiček, takže to moc nežere. Ovšem mám také sklerózu a na noc ho zapomínám vypnout.

Neumí to sám.

Takže když se dostala baterie do červených čísel, znovu jsem napnula na skřipec děti i manžela.

Nic.

Telefon umřel.

S hrůzou v očích, že můj chlapec na škole v přírodě chytil třeba kašlík a učitelka se mi nedovolá, jsem rozpoutala nové pátrání.

Začala jsem se dívat i do míst, kam by se nabíječka ani nevešla.

Náhoda je blbec, že.

Vzdávám to.

Večer jsme šli na pivo.

Zapít mobilek, krom jiného,ale ne moc, aby mi zbylo na novou nabíječku.

Stavil se známý.

On je to takový McGyver přes počítače.

Zatímco já mám v šuplatech spodní prádlo a dokumenty, on by z obsahu každé své zásuvky postavil nový počítač.

Zaštrachal v báglu: “ a už jsi viděla tohle?“

Už jsem chtěla odmítnout rozptýlení z trudnomyslnosti nabízenou sadomaso párty,ale při bližším pohledu jsem zjistila, že nevytáhl devítiocasou latexovou kočku, ale nabíječku.

Teda multinabíječku.

Co jsme seděli u stolu, objednali jsme si ještě jeden kousek.

To se muselo spláchnout.

Deset konektorů na deset různých vstupů.

Nabije to všechno od prehistorických telefonů o váze předškoláka po nejmodernější placatý inteligentní mobil.

Šla z ruky do ruky.

Pivo mi v teplu rychle zatopilo mozkovnu, takže jsem i přes nepříznivý počet spletla kablíky do copánku.

Kamarád mi ji i přesto půjčil.

Mobilek už žije.

I přesto jsem tenhle fígl moderní techniky vytáhla ještě na několik lidí, kteří na něj zírali jak na osmý div světa.

S jedním zákazníkem v kanclu nás napadlo, jestli u mí z každého ocásku nabíjet jiný mobil zároveň s dalšími….umí.

A tak jsme si udělali telefonní krmelec.

Multikrmelec.

Těším se nejen z plně nabitého telefonu.

Radost mají jistě i ti tři obchodníci s teplou vodou, kteří se mi již dovolali se svou báječnou a jedinečnou nabídkou, která se neopakuje.

Ale tetelím se, že na mne co nevidět odněkud vypadne moje nabíječka.

Takhle je to totiž vždycky, jak hledat přestanu nebo si pořídím věc novou.

 A vypadne z místa, které jsem zaručeně desetkrát prohledala a vlastní ledvinu bych dala za to, že tam nebyla.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]