Pokaždé, když něco v jeho útrobách hledám, a samozřejmě nemohu najít…respektive nedokážu identifikovat, přísahám, že je to naposledy. Že příště už jistojistě všechno pečlivě popíšu, uložím a pak budu jen mlsně vybírat. Pak vždy stojím nad linkou, kde mám vyrovnané a pečlivě zabalené všechno to, co se chystám do mrazáku uložit, než si řeknu: „Tohle přeci pozná každej kretén, to se nemusí popisovat.“

A pak to hodím spokojeně do mrazáku, abych po půl roce opět marně šmátrala.

Jasně že borůvkami nebo jahodami nikoho nezmatu. Ani sebe. Nejhorší je maso. Po pár měsících hibernace v třeskutém mrazu netuším, jestli to, na co se dívám je krůtí prso nebo synovo zesnulé morče a čekáme, až se najde lék na jeho stáří. Já bych ho tam nedala, ale dětská láska k domácím mazlíkům je bezbřehá a mrazák nezamykatelný.

Jeden nikdy neví.

Za tímto účelem čas od času uložím do mrazivé náruče nějaký kuchařský pokus. Jako nedávno těsto na dýňové noky. Nevím, kde se to „zmrclo“, ale netroufla jsem si to ani dovařit natož položit na stůl. Tři hodiny práce a vypadalo to jako ropák. Ne. Jako něco, co zbylo z ropáka. Doufám, že vědci přestanou vymýšlet co s rakovinou a jestli je život na marsu a vyřeší tuhle záhadu. Do té doby „to“ bude odpočívat mezi ojíněnými jahodami a ostružinami…a cuketovými bramboráky.

To je stejný příběh, jen výsledek je placatý.

Prostřední šuplík, pravá strana.

Tato expozice byla vyhrazena tekutým pokusům. Ty mají největší šanci na reinkarnaci. Netroufla jsem si je pojmenovat natož popsat. Jejich výhoda spočívá v tom, že mohou být omáčkami stejně dobře jako polévkami. Když si vzpomenu, na co jsem myslela, když jsem je vařila, nebo jestli do toho spadlo alespoň nějaké maso, mohla bych manželovi říct třeba, že jsem mu připravila žrádlo pro kočku, až budu na dovolené. Obávám se, že bych z té nebohé šelmičky udělala vegetariána, nebo další mumii, která čeká na svůj lék v mrazáku.

Naposledy jsem tam našla dokonce cédéčko. Pravda, to byl jen projev mé roztržitosti. Leželo ovšem na podivném balíčku, ze kterého se posléze vyklubala pláštěnka se sušenkami ze školního výletu. Krém v nich trochu povolil a začaly se patlat. Pláštěnka pak byla jediný igelit po ruce a sušenkám poskytla nutný azyl bez ohledu na déšť a naléhání učitelky.

Zbytek jsem si tak nějak domyslela.

Má roztržitost a dětská bezprostřednost proměnila mrazák v kolbiště našich neřestí. Čokoládová koleda schovaná před bratrem a zapomenutá v přetlaku jiných velikonočních sladkostí. Krém na obličej, který slibuje mládí až za hrob, jsem schovala pod maso, protože nemám odvahu to mazat na žádnou část svého těla a doufám, že v mrazu vydrží tak dlouho, abych byla dost stará a zoufalá, že bych ho chtěla použít. Asi dvacet litrů jahodových dření, protože sice studí, ale díky nim zahřeje vzpomínka na léto….hned po tom, co přestane brnět půlka hlavy, když si dáte příliš velké sousto.

Podivných věcí bych tam našla ještě dost.

Francouzky radí do mrazáku ukládat kašmírové svetry, aby si na nich nepochutnalo žádné jiné zvířátko. Kašmírové svetry mám dva, ale také hladovou rodinu, které bych těžko vysvětlovala, že ta kuřecí stehna jsem musela dát kočce, protože svetřík se musí na sezónu pořádně vyspinkat.

Mráz nemám ráda a zřejmě přenáším svou averzi i na tento kuchyňský spotřebič.

Pokud mám nějaké slabé stránky, tak je poznáte pohledem do mého mrazáku. Rozklíčujete je hned, jak poznáte, co se tam ukrývá……

Jé, já to zase nepopsala. Tak nic, máte smůlu. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]