Podle zkušených vědců lze velice snadno rozpoznat, co si druhý myslí, když mluví, bez ohledu na to, co právě říká? Řeč těla, která doprovází každou komunikaci, je projev podvědomý a netrénovaný jedinec ho nekontroluje. A prý i trénovaný dokáže korigovat signály těla jen zčásti.

• Držení těla
• Výraz obličeje
• Pohledy
• Pohyby očí
• Změny vzdálenosti při komunikaci
• Rychlost a hlasitost řeči
• Způsob zacházení s časem.

To je malý výčet toho, co sleduje šikovný duchazpytec, když rozkrývá, zda neverbálně říká člověk to, co verbálně.

Verbální komunikace     

Slouží ke slovnímu sdělování abstraktních obsahů. Je úmyslná a je spojena s rozumem. Přemýšlíme o tom, co říkáme, a chceme nějaký efekt. Můžeme promyšleně lhát.

Neverbální signály

Jsou neúmyslné a zařizuje je za nás naše podvědomí, pocity a emoce. Je velice důležitá. Neverbální signály mohou být někdy silnější než slova. Nepatrný posunek dovede urazit – například klepání prstem na čelo. Jiným naopak vyjádříme druhému nejen přízeň, ale mnohdy přímo lásku (poslání „hubičky“ pomocí dlaně).

Neverbálně lze sdělit mnoho.

Záměrně i zcela mimoděk.

Podle výzkumů se například pocit štěstí dá s velkou přesností určit z oblasti dolní části obličeji.

Překvapení se zase identifikuje v oblasti čela a obočí a smutek a strach se dají s největší přesností určit v oblasti očí a víček.

Rozčilení je pak rozloženo po celé ploše obličeje a je tedy třeba sledovat všechny tři zóny najednou.

Pohyby těla

Nejen výrazy obličeje, ale i přiblížení se k druhé osobě nebo naopak odstoupením něco sdělujeme.

Je dobré to nepřehlédnout.

• Ženy všeobecně stojí blíže k sobě než muži.  
• Se zvyšováním věku mají lidé tendenci být ve větší vzdálenosti.
• Děti stojí mnohem blíže k sobě než dospělí.
• Lidé stejného postavení udržují menší odstup než lidé nestejného postavení.

Ruce

Postoj se zkříženýma rukama je obranný – zcela nevěříte protějšku, i když říkáte cokoli.

Ruce na břiše jsou pak přímo strachem z ohrožení.

Jedna ruka na břiše a druhá blízko hlavy – chcete, aby dotyčný už odešel.

Ruka na ústech při hovoru znamená – zajímá mě, co říkáš.

Hrabe-li si posluchač na nos, nebo opře-li se o židli s nádechem, začínáte ho nudit.

Zvedne-li posluchač hlavu, přičemž na vás začne jakoby ukazovat jeho brada, nesouhlasí.

Oči

Svými pohledy můžeme předávat celou řadu sdělení.

Představte si, že to s tím přímým pohledem do očí a pravdou zase není tak jednoznačné.

Dokonce je podle psychologů upřený pohled do očí mnohdy právě signálet lži.

To proto, že lhář potřebuje ve vašich očích a obličeji víc, než kdokoli jiný kontrolovat, zda mu věříte. Proto lháři člověka často až hypnotizují.

Současně tam může hrát roli onen podvědomý pocit, že bude důvěryhodnější, když nebude uhýbat očima.

Takže to celé bude strašná křeč.

Není pravák jako levák

Když si praváci vybavují detaily, jejich oči se posunují směrem doleva.

Když si praváci něco vymýšlejí, jejich oči se pohnou směrem doprava.

U leváků je to přesně naopak.

Lidé také při lhaní často zrychleně mrkají.

Pokud si člověk dává ruce nebo prsty k očím, snaží se „zablokovat“ pravdu. Říká ano, myslí ne.

A tohle vás možná bude hodně zajímat.

Nejčastějším proviněním lháře je opakování vaší otázky. (potřebuje čas na rozmyšlenou).

„Kde jste byl?“

„Kde jsem byl …. kde bych byl … doma jsem byl“ (je velká pravděpodobnost, že lže)

„Kde jste byl?“

„Doma“ (častěji pravda)

Lhář také často potřebuje otázku slyšet znova (opět hra o čas).

„Viděla jsi dnes Zdenu?“

„Co?“

V učebnici klinické psychologie najdeme doslova tyto věty:

„Lháři vynechávají časové údaje“

„Pokud podezřelý opakuje přesně ta samá slova, může jít o lež. Často jsou pachateli celé fráze a věty předem plánovány, aby tvrzení vyznělo přesvědčivě. Při vyžádání, aby situaci vysvětlil znovu, je pravděpodobné, že bude použita stejná věta.“

„Přirozeněji hledají při opětovném popisu osoby spíše synonyma, případně začnou jiným úsekem, jiným popisem vzpomínky či vjemu, od konce a podobně“.

Obecně fabulující osoba převážně oznamuje a přesvědčuje. Pozornost je zaměřena spíše k dopadu slov na vyslýchajícího, než k události popisované. Řeč bývá souvislá a chronologická. Často chybí gestikulace a mimika. 

Pravda je vyslýchanou osobou bezprostředně po události podána spíše chaoticky. Vzpomínáním, vysvětlováním a často i prezentací vlastních doměnek či předpokladů, které se mohpou měnit, spolu s přicházejícím uvědoměním si skutečnosti a často zjevnou neochotou ji přijmout. Řeč je emotivní, neuspořádaná, doprovázená gestukulací a přivíráním očí.

Zajímavé, že?

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]