Ani se nechce věřit, že jsem v sobotu v poledne ještě skotačila s dětmi ve vlnách a v deset večer už kličkovala mezi kapkami průtrže mračen na východě Čech. I přesto je to tak. Všechno má svůj konec, i tahle dovolená…

Užili jsme si ji a tak nebudu počítat do haléře, kolik nás stála.

I přesto bych se ráda ohlédla právě řečí čísel.

Celkem jsme za týden během cesty tam a zpět, včetně výletů, najezdili 2356 kilometrů.

Přitom cesta samotná má 851km.

Z toho 39 067m jsme krtkovali pod Alpami skrz tunely. Aby se děti nepozakusovaly během jízdy, nechali jsme je tunely počítat.

Celkem jich bylo 38.

Z toho sedmnáct na italské straně a zbytek v alpách rakouských.

Nejdelší taliánská myší díra měří 2278m.

Nejkratší 271m.

Za ním zaostává s bídou stometrový rakouský chudák.

Ovšem 3345m je jasným prvenstvím na straně Republiky Östereich.

Když ponorková nemoc dostoupila vrcholu, chtěli jsme, aby počítaly větrníky na rakouských pláních, ale posedlost této země po eko zdrojích je nad početní schopnosti mých potomků. Takže se jenom kochali a my s manželem obdivovali nekonečné vinice slibující bohatou úrodu proslazenou sluncem.

Celý pobyt měl osm dní a sedm nocí.

Zvlášť počet nocí bych ráda zvýraznila tučně. Matrace totiž připomínala skákací hrad v dětském zábavním parku, takže každá noc byla skutečně adrenalinovým zážitkem. Takhle pérovat jsem neviděla ani dětskou hračku. Ale možná je to moje posedlost vlastní postelí a hledám chyby, kde nejsou.

Před pár lety pro nás manžel objednal super romantický relax v horském hotelu a já celou noc žmoulala tu cizí peřinu na cizí posteli a čuměla do zdi. Manžel ubit masážemi a tříchodovou večeří vedle mne chrněl jak miminko. Já zírala na flek na omítce ve tvaru želvičky.

A to prosím do třech do rána. Od té doby jsem takhle noc už neprobděla, jelikož jsem spala zase už jenom doma.

No nic, zpátky k číslům.

Celkem padlo sedm lahví italského vína z benátského okresu. Tady nemáte problém koupit na každém rohu lokální potraviny. Ať už jde o sýry, vína, jogurty, pečivo. Byla jsem velmi mile překvapena. I když bych vlastně neměla být překvapena, protože je vlastně logické, že v Itálii prodávají italské jídlo.

Protože jsem zkažená našimi domácími obchody, kde seženete snáz italské nebo německé jogurty než ty naše vlastní.

A to ještě v regále s označením: „Bacha, české!“ na nějž reklamu zaplatilo ministerstvo zemědělství, aby český zákazník našel snáz českou potravinu.

Ale dál.

Padlo také  29 zmrzlin všech chutí a vůní.

Nejvíc mne zaujal nanuk, tedy „cuc na kládě“, jehož kláda byla z jedlého pendreku. Nejdražší zmrzlina stála 1,3€. Bylo to v Benátkách krátce před tím, než jsem chtěla dětem přiznat, že jsme se fakt ztratili. Pak už jsem chodila jenom s mapkou, takže se nám zmrzliny značně zlevnily a až do konce pobytu jsem se nepotřebovala z ničeho uplatit nebo za cokoliv omluvit.

Děti se naučily perfektně tři výrazy.

Bon giorno, grazie a arivederci.

Doma je mnohdy musím dloubancem do žeber upozornit, zda náhodou nezapomněly pozdravit, když někam vlezou. To mi je pak odpovědí na půl huby otrávené „brýden“ ve stylu „aby se matka nezbláznila čistě náhodou.“

Zdejší řeč pojaly světácky a kdykoliv jsme někam vlezli, na plnou pusu s chutí hulákaly: „bondžórno“ a nezapomínaly ani děkovat a loučit se bujarým: „arivéderči.“

Italové jsou velmi milí a snaha našich dětí je očividně těšila. S úsměvem dětem odpovídali své „čao, bambino,“ což dětem dodávalo sebedůvěry.

Už jsem vyprala a vyžehlila čtyři pračky prádla a zdá se, že bude konečně konec.

Jelikož se blíží konec roku a s tím spojené výlety a školy v přírodě, už zase balím tašky.

Ale máme sluníčko na dlouho pod kůží a tak se mi mezi květnovými kapkami deště kličkuje tak nějak líp.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]