Představovat si něco jako Hurvínek válku? Pavlína jede pracovat do zahraničí. I tak by se dalo jinými slovy definovat toto nesmrtelné vyjádření absurdna. Jak jsem slíbila, přináším malou dokumentaci více jak tří týdnů strávených v UK, jejichž průběh se mírně řečeno s mou původní představou „malinko“ rozchází.  Ono jet „na blind“ má vskutku kouzlo. 

Nicméně ve finále mám stejně úsměv na rtech.

První s čím se setkávám, je hostel, který nám má posloužit jako útočiště na první tři noci, než seženeme ubytování.

Líbí se mi tam.

V místnosti, která disponuje sotva párem metrů nás spí dvanáct. No co, nejsem z cukru, že jo, a tak mě tento fakt nezaskočí. Je to jako na táboře. Absenci táboráku neřeším, ale buřta bych si dala. Postel s malou záclonkou, která připomíná zmenšené fochy na ponožky, nechť je tvým budoucím jediným soukromým, říkám si.

Následně se setkávám s partičkou Japonců, Španělů, Číňanů, Italů i Jamajčanem, přirozeně s dredy, jehož zuby ve větším množství nebezpečně odráží světlo. Všechno vesměs mladí lidé jako já. Ve společné místnosti nabízí snad všechny notebooky stejný obraz.

Spareroom.

Jeden z portálů kde se v Anglii shání bydlení. I my s Lukášem tam trávíme každou volnou chvíli jako všichni ostatní. Nicméně druhý den se vydáme za klukem z Čech, na kterého jsem dostala kontakt. Ten nás v československé hospodě s dalším osazenstvem napájí Marhulou a plzní ošklivě nad míru.

Tohle kdybys viděl Lokále, říkám si při pohledu na svůj oblíbený mok. U mě, ale Guiness rovná se shit a tak se s chutí pouštím do své milované Plzně.

Následná věta známého „Panáky na mě. Vy šetřete. Zvát mě budete, až začnete makat“, dá vzniknout první kocovině.

Nicméně získáváme cenné rady.

Děkuji! 

Při odchodu už máme lehce naváto, ale jdeme s úsměvem. Dokonce jsme s jedním ze zúčastněných právě domluvili bydlení a to za super cenu. Druhý den už máme bydlení. Paráda, říkala jsem si a hodlala to řádně zapít.

Následovala tak dlouhá trasa z West Hamstead k domovu onoho známého.

Po cestě se ještě stavíme pro víno, celkem pro tři a jednu láhev se nám se slečnou, s níž se známe pár hodin, podaří ukecat jako dárek od arabského prodejce dokonce s ručně psaným věnováním. Vskutku bonus, protože jedna lahev stojí třistapade.

U známého doma padnou všechny a ráno se probouzím s hlavou jako střep.

Lukáš odjel dřív a tak jedu sama. V metru jsem se zorientovala okamžitě a tak mi cesta zpět na hostel nedělá větší problémy. S pocitem vítězství si jdeme s Lukášem toho dne projít centrum, protože bydlení už je v pohodě.

Následující den nám končí ubytování v hostelu a my se s kufry  odebíráme do nedalekého McDonaldu. Nabíjíme mobily a čekáme na SMS s informací, že se můžeme nastěhovat.

SMS přijde, jen obsah není tak úplně tím, který jsme očekávali.

Bohužel člověk, jež byt spravuje, už dal volný pokoj někomu jinému. Ehm? Sranda? Ne! Příjemnější je asi představa soulože s kaktusem než fakt, že jsme se v Anglii právě stali regulérními bezďáky.

Takže s kuframa v McDonaldu v zoufalství stlačíme zmrzlinu s Bigmacem a přecházíme na plán „B“.

To, že plán B neexistuje netřeba více rozvíjet. „Jasně, v pohodě, přespíme v parku“, dělám si srandu. Opět se tedy vracíme na hostel a kupujeme jeden další den.

Spareroom nechť nás zachrání cca za dvacet hodin.

Ráno ubytujeme jen kufry a vydáváme se na prohlídky bytů.

V prvním nás vítá opravdu prazvláštně vyhlížející syn Inda, který inzeruje volný pokoj. Jestli jsem si někdy představovala Indického vraha, vypadal určitě takhle. Nicméně dům, ve kterém je pokoj k pronajmutí už vypadá o něco lépe.

První dojem byl ale dík průvodci stejně lehce šedý.

Následuje prohlídka dalších asi tří pokojů. Po společné dohodě se shodneme, že Indický vrah bude nejlepší volbou.

Voláme tedy, abychom potvrdili kontrakt.

Přichází, ale malý problém.

Pokoj je volný až za pět dní.

To, že byl inzerován jako volný, je naprosto zbytečné zmiňovat. My potřebujeme bydlet hned.

Hledáme tedy dál.

Opět prodlužujeme hostel a opět hledáme. Další prohlídky, další cesty. Jedna cesta metrem cca 70kč a díky čau.

Vskutku epesní byl pokoj, kam jsme „kvůli bezpečnosti“ mohli pouze po jednom.

„Tak na to kašlu“, zahlásila jsem Lukášovi, který byl smíchy bez sebe.

„Nebudu bydlet někde, kde se cokoli dělá kvůli bezpečnosti“, žvatlala jsem rozhodně.

Jak jsme vzápětí zjistili, bezpečnost byla spíš v podmínkách nabídky a každý (byli jsme tam ještě s jedním párem přátel ze Španělska) dostal jiné.

Haha. Jasně!

Mimo jiné myslím, že na hostelu bychom se měli lépe, protože to co nám slečna nabízela, vypadalo spíš jako středověká cela.

Na můj dotaz, proč stojí voda v umyvadle navzdory špuntu vysmívajícímu se z poličky se zrcadlem, v němž svůj odraz jen těžko někdo spatřil, nikdo nereflektoval.

Večer jsme se opět shodli, že potom co jsme viděli, a za jaké peníze nám to bylo nabízeno, bude opět nejlepší a v důsledku nejvýhodnější počkat na Indického synka.

Opět jsme tedy volali a kontrakt definitivně potvrdili s tím, že nám Landlord potvrdí bydlení a my tak budeme moci dík tomu dál vyřizovat věci nutné k žití v UK.

Aby se člověk stal součástí pojišťovacího systému ve Spojeném království, musí si žádat o NIN (national insurance number), bez nějž se nedá legálně pracovat. NIN dostane člověk pouze tehdy, když má v UK již adresu.

Když má NIN musí mít dál k práci Bank account.

Ten dostane, jen když má práci.

Práci dostane, když má bank account.

Vcelku oříšek.

Nutno podotknout, že jsem o těchto věcech neměla ani páru. Být tu bez Lukáše udělala jsem si možná tak pěkný výlet.

Po pěti dnech se stěhujeme do domu, který obývají převážně Italové a Španělé. Dále holka z Arménie a my.

Dohromady je nás tu deset.

Lidi jsou to super a atmosféra „doma“ je víc než příjemná. S kufry v kuchyni se dobýváme do pokoje, jež nám má být na další tři měsíce definitivním domovem. Ovšem Ital, který se měl toho dne vystěhovat, ještě v sedm večer nebyl doma.

Landlord nám tedy zajišťuje náhradní bydlení v jiném domě.

Lukáš je vzteky bez sebe, protože podle něj Landlord porušuje smlouvu a dožaduje se dodržení podmínek, tedy nastěhování ve dni, který byl domluven.

Já jsem apatická.

Kamarádka Xenie (seznámily jsme se 27.11. na Xenii)

Vlastně je mi všechno docela jedno. Po tom, co landlord pošle Lukáše do „hajzlu“ s tím, že může klidně jít, jestli se mu něco nelíbí, mě Lukáš požádá o kousek mé apatie.

Jednu noc tedy trávíme v domě, kde je evidentně pouze jeden obyvatel, který chodí pravděpodobně celý život pouze ve slipech s žiletkou v ruce. Viděla jsem ho čtyřikrát odpoledne, večer, ráno a odpoledne a vždycky stejně.

Nicméně má apatie přetrvává, a tak přemýšlím o zakoupení alespoň jedněch pánských slipů v domnění, že je to cool.

Po zabydlení se vydávám do své první práce na zkoušku jako servírka v kavárně.

Ani si nestačím vybalit a mažu makat.

Kavárna je příjemná s hosty nemám problém a můj šéf je velmi přátelský. Jak zjistím následující den, kamarádit se chce především s mým poprsím.

Následuje „donť touch me, fuck off“ a bouchnutí dveří na, kterém si dám záležet.

Jedno prase tě nerozhodí, řeknu si a pojímám pocit, že zkušenost není jen situace sama, ale především postoj, který k ní zaujmeme.

Koloběh hledání práce započínám opět následující den na plné obrátky.

Spolubydlící mě směrují v hledání práce do centra. Poslechnu dobré rady a jedu s igelitkou plnou svých CV na Piccadilly Circus.

Kdyby mě někdo pozoroval, rozhodně by přísahal, že viděl Večerníčka v ženské podobě. Frekvence rozdávání mých CV byla totiž Večerníčkově rychlosti rozhazování novin přímo úměrná.

Po čtyřhodinovém maratonu po centru se s rukama jako šimpanz a nohama těžšíma, než svědomí Ratha při zahradničení, odebírám k domovu.

Přímo naproti undergroundové zástavce, kam už mám nakročeno, je pekárna Cinnabon.

Hledají kolegy.

Kouknu do igelitky.

Posledních pár „Ačtyřek“ s osobním popisem.

No tak poslední, řeknu si a jdu předložit poslední životopis. Kluk mi přeje štěstí a já téměř definitivně odjíždím z centra.

Poslední cígo, než vlezu do metra, vyruší zvonící mobil.

Manažer pekárny Cinnabon mě o pět minut později zve na pohovor.

Hned. 

Odhodím cígo a jdu oslnit svou čínskou angličtinou.

Na zkoušku jdu hned zítra Ouuujéééé!!

Oslavuji další cigaretou.

Cigareta rovná se oslava.

Třistapade za krabičku je smutným faktem pro kuřáka mého stupně.

Ještěže mě vždycky bavilo péct.

Následující den totiž peču koláče. Vezmu asi kilové těsto a vytvaruju velkou placku. Tu dám do lisu a pak vytvořím velký čtverec o dvaceti osmi centimetrech na šířku a dvaceti dvou na délku. Potřu ho čokoládou nebo skořicovou pastou a speciálním způsobem zatočím.

Na ono točení je kladen velký důraz.

Překvapivě si tento postup osvojuji velmi rychle a už za hodinu mi kolega zadává objednávku na vytvoření pěti různých koláčů a odchází na další hodinu do jiné pobočky.

Všechno stihnu, než se vrátí.

Dmu se pýchou jako samo těsto ze slov chvály, které přichází v zápětí. Jasně, prostě jsem v Anglii upekla koláče a mám radost jako prase. 

Druhý den si ještě doosvojím výrobu a následně putuji své kulinářské umění prodávat.

Na výrobu už se nevracím a zůstávám na prodeji spolu se zákazníky.

Abych byla přesná povýšila jsem již třetí den 

Na koláč a kávu tedy jedině na Piccadilly Circus.

„Made with love“, přátelé!

Teď už musím mazat. Má Italská spolubydlící Noemi mi jde dělat nehty.

PS: Ta rána kterou jste jistě zaznamenali je prosím odrazem oddechnutí mého srdce ze, kterého spadl kámen s faktem, že to nejtěžší je již za mnou. Nejen proto se mohu ve volných chvílích věnovat činnostem, ve kterých nejsem možná úplně nejlepší, ale za to na mě jako prostředek k uvolnění a relaxaci naplňují víc než dost. Tím je prosím kreslení vlastních karikatur.  No uznejte, nevypadám „na papíru“ lépe?

„CU in London“!

Vaše…

Pavlína Sýkorová 

[sexy_author_bio]