Views: 46
Bude zima, bude mráz. Kam se ptáčku, kam schováš….tak tahle písnička je mi stejně odporná jako mráz samotný a vůbec všechno, co souvisí se zimou a mrazem. Chudák pták, asi umrzl jako děvčátko se sirkami v Andersenově pohádce. Tohle počasí může obdivovat jen ta skupina lidstva, kterou jsem nedokázala nikdy pochopit-lyžaři.
Neholduji zimním sportům zkrátka proto, jelikož se provozují v teplotách, kdy já upadám do letargie a toužím po zimním spánku nebo brzké smrti.
To mi však nebrání jezdit do práce celoročně na kole.
Za prvé je to v našem městě rychlejší než cesta autem. A za druhé neexistuje pro teplomila nic horšího, než čekání v mraze na autobusové zastávce. To radši šlápnu do pedálů.
Stejně jako každý jiný den jsem i já vyrazila tohle pondělí do práce.
Jasně, že mi byla zima, ale od 0 °C nerozeznávám menší a větší chlad, zkrátka hynu a snažím se dostat v pudu sebezáchovy co nejrychleji do tepla.
Zhruba po prvním kilometru jsem tušila, že je něco špatně, protože jsem velice rychle začínala ztrácet cit v prstech. Brzdu jsem tak hledala na můj vkus poměrně dlouho, což ztěžovalo ovládání kola před křižovatkami.
Na každém semaforu jsem vítala červenou jako spásný okamžik, kdy mohu strčit ruce do podpaží a pokusit se v nich obnovit krevní oběh. Mezi stehny bylo tepla více, ale tímto způsobem resuscitace končetin jsem budila nežádoucí pozornost.
K mé nelibosti se po krátké chvíli vždy rozsvítila zelená a já musela pokračovat.
Aby toho nebylo málo, přidal se i čerstvý vítr, který v poryvech dosahoval poměrně slušné síly. Dle zákona schválnosti foukal jako vždy v protisměru. Na jedné křižovatce se mně zželelo jednomu řidiči. Vytušil mou snahu dosáhnout tepla v co nejkratším čase a mi dal přednost.
V tu chvíli zaúřadoval vítr, který se do mne opřel, jak opilec do vrat.
Po chvíli úporného šlapání, aniž bych se pohnula z místa, jsem k řidiči vyslala omluvný pohled, že fakt nepřekážím v té křižovatce naschvál, a kdyby to jen na chviličku šlo, odjedu.
I severák se potřeboval nadechnout a tak jsem využila momentu, kdy povolilo jeho ledové sevření a mohla jsem pokračovat.
Do práce to mám tři kilometry, které se mi ten den zdály být nekonečné.
Obnovit krevní oběh v prstech jsem se již nepokoušela, neboť to bylo marné. Navíc jsem přestala cítit i stehna a netušila jsem, ke komu bych je měla strčit, aby se to spravilo. Na uších mi tancovaly mrazivé prstíky, které štípaly jak husí hejno. Mé řasy se obalily jinovatkou stejně jako nosní dírky, které jsem po hlubokém nádechu rozmrazovala hlubokým výdechem.
Konečně v teple.
Sundala jsem si rukavice, které, zdá se, po posledním vyprání přišly o jakousi vnitřní flísovou vrstvu a tedy i o svou funkci. Cítila jsem, jak se mi obnovuje krevní oběh, což oživilo i mé vegetativní nervstvo.
To vyslalo do mého mozku konečně odpověď. Načež můj mozek zformuloval odpověď verbální.
„K…a, do řiti, to je bolest.“
Ani zbytek mého zhruba půlhodinového monologu nebyl o moc slušnější. Spíš bych řekla, že gradoval. Úměrně pocitu, že mi nějaký Mengele trhá z prstů nehty za živa a obratem je vráží do zbytku mého těla. Nevím, jak dlouho trvalo, než jsem si vzpomněla, že bych měla strčit ruce pod studenou vodu.
Roztočila jsem kohoutek a vrhla se do dřezu.
Ta úúúleva. Dalších několik desítek minut jsem strávila obtočena kolem radiátoru jak hladová krajta kolem králíka, aniž bych měla v úmyslu své sevření povolit.
Z nehtů mi odpadal lak a objevilo se několik krvavých prasklin.
Vzhledem k bolesti jsem celý den používala klávesnici jak čerstvý absolvent policejní školy. Naštěstí po obědě mráz povolil a mohla jsem dojet důstojně domů. Ještě večer jsem ale cítila jako by mi někdo zatloukal kladivem špendlíky pod nehty.
Rukavice jsem vyhodila a pořídila lepší model.
Dokonce ani naše kočky nehodlají opouštět vyhřáté prostory domu a zvýšily tak dramaticky spotřebu kočkolitu.
Jistě chápete, že momentální předpověď počasí mne naplňuje skepsí a hodlám si prokopat tunel do teplých krajů.
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás