Jak drahá je nepoctivost?

Jak silný je váš etický kodex? Za jakých okolností byste byli ochotni podvádět, případně i krást? Co přesně vede lidi ke lhaní a podfukům? Proč a jak klameme druhé i sami sebe? Na všechny tyto otázky se pokouší odpovědět nová kniha nakladatelství Práh s patřičným názvem: Jak drahá je nepoctivost?

Slovo nakladatele
Většina z nás si o sobě myslí, že jsme poctiví, ale ve skutečnosti podvádíme všichni. Od Washingtonu po Wall Street, od školních tříd po nejrůznější pracoviště, neetické chování se vyskytuje všude. Nikdo z nás není imunní, ať už jde o nevinné lži, s jejichž pomocí se chceme vyhnout potížím, nebo o vykazování příliš vysokých služebních výdajů. V knize Jak drahá je nepoctivost obrací oceňovaný autor Dan Ariely svoji pozornost, jedinečný vhled a novátorský výzkum k otázce nepoctivosti.
 

Mimo jiné se v knize dočtete:

– Má pravděpodobnost dopadení vliv na to, jestli podvádíme?
– Jak firmy dláždí cestu nepoctivosti?
– Jsme poctivější nebo naopak méně poctiví, když spolupracujeme?
– Pomáhá naší poctivosti náboženství?
– Můžeme se dostat do problémů kvůli kreativitě?
 

Působivé lidské i odborné závěry knihy Jak drahá je nepoctivost mění způsob, jakým pohlížíme na sebe sama, své jednání i lidi kolem nás.

Dan Ariely je izraelsko-americký profesor psychologie a behaviorální ekonomie, ačkoli dříve se zaměřoval spíše na fyziku a matematiku. Je autorem celé řady titulů, z nichž jsou nejznámější bestsellery Jak drahé je zdarma (Predictably Irrational) a Jak drahá je intuice (The Upside of Irrationality).

Hodnocení redakce
Kniha obsahuje několik velmi užitečných postřehů, které autor sesbíral při svém studiu chování lidí. Napadlo by vás například, že pokud se klient pojišťovny podepíše na hlášení pojistné události nahoru formuláře (tedy dříve, než jej začne vyplňovat), budou jeho údaje o škodě výrazně věrnější skutečnosti, než když se podepíše až dolů? Nebo že první neetický krok může vést k dalšímu a že nemorální chování v jedné oblasti může ovlivnit naši morálku v oblastech jiných? A co teprve informace, že soudní přelíčení proběhlá v dopoledních hodinách (kdy jsou soudci ještě odpočatí) končí daleko častěji mírnějšími tresty, než když se jedná až večer?
 

Otázkou ovšem zůstává, nakolik se dá těmto informacím věřit. „Vědecké“ testy autora knihy mi totiž občas připadají až příliš šité namíru pro potvrzení té či oné teorie. Navíc mnohé závěry, vyčtené z výsledků testů, jsou neadekvátní a paušalizované.
 

Přesto si myslím, že je kniha relativně příjemná a když nic jiného, nabízí zajímavá témata k zamyšlení ( a vyvození vlastních závěrů).

Ukázka z knihy
Mám jednu vlastní zkušenost, díky níž jsem si uvědomil, jak jsou střety zájmů nebezpečné.Tentokrát šlo o můj vlastní výzkum. Moji kolegové z Harvardu byli tehdy tak hodní, že mě ve své laboratoři behaviorálních studií nechali provádět experimenty. Využívání jejich zázemí pro mě bylo o to zajímavější, že místo spoléhání se na studenty najímali obyvatele z okolí.
Jeden týden jsem prováděl experiment týkající se rozhodování, a jak to většinou bývá, předpokládal jsem, že v jedné skupině budou výkony o mnoho lepší než ve skupině druhé. Právě to výsledky v podstatě prokázaly – s jedinou výjimkou.
Ten člověk patřil do skupiny, která měla podle mého odhadu mít nejlepší výsledky, ale ty jeho byly o hodně horší, než všechny ostatní. Hrozně mě to znervózňovalo. Když jsem si údaje o něm přečetl pozorněji, zjistil jsem, že byl asi o dvacet let starší než všichni ostatní účastníci.
Vybavil jsem si, že ve skupině byl jeden starší muž, který do laboratoře dorazil neuvěřitelně opilý.
Jakmile jsem si tedy uvědomil, že onen problematický účastník byl namol, došlo mi, že jsem měl jeho výsledky rovnou vyřadit, protože rozhodovací schopnosti u něj byly zjevně omezené. A tak jsem údaje opravdu zahodil a výsledky okamžitě vypadaly krásně ¬¬– dokládaly přesně to, co jsem od nich očekával. O pár dní později jsem ovšem začal nad celou záležitostí a nad svým rozhodnutím smazat výsledky toho opilého chlapíka přemýšlet. Ptal jsem se sám sebe: co kdyby se ten člověk dostal do druhé skupiny – té, u níž jsem čekal horší výsledky?
Pokud by to tomu tak bylo, nejspíš bych si jeho konkrétních odpovědí ani nevšiml…
…Co jsem se tím naučil? Když jsem se rozhodl výsledky opilého účastníka vyřadit, upřímně jsem věřil, že tak činím ve jménu vědy. Nenapadlo mě, že bych to mohl dělat ve svém vlastním zájmu, ale zcela očividně jsem další motivaci měl: chtěl jsem si potvrdit svoje očekávání.

Katka

[sexy_author_bio]