Návštěvy: 8
Navážu jen tak lehce na článek ve vydání, protože věci následné jsou tak trochu k zamyšlení u ranní kávy. Jak jsem dorazila z toho lesa, rozhodla jsem se, že tentokrát svůj úlovek nevetknu do smaženice, ale že ho obalím a osmažím. Táta si minule děsně pochutnal a pravil, že obalené houby nejedl dobrých třicet let.
Když jsem mu včera přinesla z lesa maliny a ukázala košíček, pověděla jsem mu, že ty houby udělám zase smažené, pěkně s bramborem.
Slupnul maliny a pravil:
„Jééé osmažené houby jsem nejedl asi třicet let“.
„Ba ne, měl jsi je minulý týden a chutnaly ti“
„Vážně? Ale před tím jsem je neměl určitě třicet let“.
Roztomilé.
Když dělám něco v kuchyni, a že tam dělám něco pomalu pořád, tak ráda poslouchám, co táta vypráví.
To je buřt, že to vypráví klidně několikrát. Já si to poslechnu, protože je tam vždycky něco nového.
Ten včerejší příběh jsem ale ještě neslyšela.
I loupu brambory, strouhám strouhanku, kvedlám vejce a táta povídá:
„Víš, na co jsem teď myslel?“
„Nevím“
„Na válku jsem myslel“
„Jak to?“
„No tak jsem si vzpomněl, jak jsem… bylo to na konci čtyři a čtyřicátého… v Ostravě našel sklad zbraní. Tam bylo zbraní, já na to koukal, no jo tak kluk něco přes dvacet…. Tak jsem si vzal jednu pušku a pelášil jsem pryč. Potkal jsem cestou Miloše Poštulku. A on mi povídá, co to mám. Řekl jsem mu, že támhle je spousta zbraní, at si tam taky dojde, že jsem si vzal jednu a běžím s ní pryč. No on nechtěl, víš. On byl Miloš starší, nežli já a už měl v té době dvě malá děcka a moc hodnou ženu. Mirka se jmenovala. No a představ si, že ho tam za rohem pak postřelili do ramene.
Ono ho nezabili, ale to bylo smutný, že ona se mu ta rána pak zanítila a on za pár dnů zemřel na nějakou otravu. Můj táta z toho byl špatný tehdá. On bydlel kousek od nás, v takovém baráčku, měli takové kostičkované závěsy. A Mirka, ta už si pak nikoho nevzala, vychovávala ty děti sama…. No nic, to jsem si tak vzpomněl“.
„Taťko, to je smutný, tak teď pojď, dáš si smažený houby a budeme si povídat o něčem veselejším“.
„Jé, to jsou smažený houby? No ty jsem neměl snad třicet let“.
….“mmm … fakt? No tak to si je teď po třiceti letech dáš“.
Je to zajímavé s tou pamětí a mě to přijde skoro malebné a milosrdné k těm starým lidem.
Protože ne všechno se jim daří, ne všechno dělají, jak by sami chtěli, jak jsou zvyklí, jak to dřív uměli … špatně slyší, hůř vidí a to všechno vědí.
Jenže jenom chvilku.
Tím, že moudrostí osudu přichází se stářím horší krátkodobá paměť, tím se stane, že ty každodenní nedostatky a třeba zklamání, že něco už nejde jako dřív, něco se nepodařilo .. všechny tyhle drobné neúspěchy hned zapomeneme.
A naopak si vzpomínáme na to, co třeba může někdo se zájmem poslouchat.
A přenést se v představě do doby, kterou si nemůže pamatovat. Může si prostřednictvím vyprávění umět v hlavě zobrazit, jak ten, který třeba možná dnes působí křehce a nešikovně vlastně žil, co všechno prožil, co přežil, jak se cítil a co je za ním.
Protože to je důležité k tomu, aby si člověk vážil člověka.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.