Máloco dokáže tak spolehlivě rozhodit jako protivná prodavačka. No znáte ty existence, které vás hned mezi futry poctí pohledem typu „zas další otrava“ a celou dobu vám dávají ostentativně najevo, že jste to svým nápadem nakoupit už fakt dost přehnali. Úsměv je pro ně sprosté slovo a pozdrav berou jako provokaci. 

I když chápu, že to jsou také lidé se svými starostmi a s právem na únavu, pořád ještě mám v živé paměti, že jsem své peníze ani důstojnost nikde na ulici nenašla, takže když se chci prvého dobrovolně zbavit, nehodlám přijít o to druhé.

Pravidelný velký nákup jednou za týden v některém z u nás dostupných supermarketů mne v této skepsi může jen utvrdit.

I když existují výjimky.

Když jsem naposledy hledala párátka, neúspěšně, měla jsem z personálu, který jsem požádala o pomoc pocit, že mi celé balení flusačkou nastřílí do zad, abych vypadala jak dikobraz a odstrašující příklad pro ostatní, které by napadlo se také na něco ptát.

Pamatuji si, jak mne jako malou děsily prodavačky u nás v konzumu.

Skutečné královny pouště, které ve svých polyesterových zástěrách  oznamovaly  to své: „nemáme“ s diktátorským přednesem tak efektivně, že mne děsily víc než sousedův pes a školnice dohromady.

Paní vedoucí byla skutečně kvítko.

Její morálku nijak nevyviklala revoluce natož nastupující kapitalismus. Vlastně malý políček přišel časem ze strany hygieny.

Zrovna když už jsem si zvykla na myšlenku, že kultura prodeje v naší zemi kopíruje politickou kulturu, přišel velmi milý šok.

Nedaleko naší ulice začala válka zelinářů.

Na několika málo metrech vyrostly postupně tři prodejny. Je to po těch buticích a suvenýrech velmi milá změna. Již se necítím jako vyděděnec, že z centra města musím prchat na periferii, když mám chuť na salát z rajských jablíček.

Zvlášť jeden obchůdek z těch všech jsem si velmi oblíbila.

Mají velmi rozmanitý sortiment, nevnucují mi ohnilé věci a dokonce seženu super pálivé feferonky druhů, které nikde jinde ve městě nemají.

Ale hlavně tam mají perfektní prodavačky.

Vždycky mi odpoví s úsměvem na pozdrav.

Nikdy mne nevyhodí, i když jim tam vlezu pět minut před otevřením, protože spěchám do práce.

Umí prodat, ale takovým tím správným hokynářským způsobem, který pamatuji z černobílých filmů a mám ho spojený s postavou Antonie Nedošínské.

I když by se ta děvčata do její zástěry vešla všechna.

Ne, nejsou dotěrné, vlezlé.

Umí prohodit pár slov, nabídnout zboží či pomoc. Vyzpovídají zákazníka, který hmátl v regálu po ovoci, které v životě neviděly, aby dalšímu mohly směle poradit, jak se to jí, jak chutná a zda se hodí pro vaření nebo do salátů.

Když otevřeli poslední novou zeleninu, ze zvědavosti jsem tam nahlédla.

Lákali zákaznice celkem zajímavými cenami, tak proč ne. Když slečna za pokladnou konečně dosvačila a slezla z bedýnek, na kterých hřadovala, aby mi namarkovala zboží, neváhala se celou dobu bavit se závozníkem.

Družný hovor na téma rajčata přerušila jen na vteřinku, aby po mne vyštěkla cenu a pokračovala nerušeně dál.

Po víc pozornosti jsem od slečny ani nezatoužila.

Od té doby jsem tam nevlezla.

O kousek dál byl nedávno otevřen nový sekáč.

Víte, mám spíš zkušenost, že zatímco vy se přehrabujete v hromadě oblečení za špatného osvětlení paní za kasou luští sudoku.

Když vlezete sem, dostane se vám péče a pozornosti, jako byste kupovali nejdražší kabelku svého života s těmi proklatými dvěma písmeny.

Jenže vy si jdete vybrat šaty za dvě tři kila maximálně.

Velice nerada bych to zakřikla, ale asi se začíná blýskat na lepší časy. Zdá se, že obchodníci konečně pochopili, že nejde jenom o ceny ale i o zákazníka.

Nebo snad prodavačky uznaly, že mají svůj podíl zásluh na výši tržeb?

Stále obdivuji ty, které den co den musí obsluhovat nás, unavené spěchající a kolikrát protivné zákazníky.

Nemyslete, také jsem si to vyzkoušela.

Ale o to víc obdivuji ty, které neberou povolání prodavačka jako potupu, ale umění a řemeslo.

Vždycky se mi nad filmy pro pamětníky trochu stýskalo po troše toho prvorepublikového závanu.

Asi se mi právě plní jeden sen.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]