Návštěvy: 18
Je to k nevíře, že zvlášť v dnešní době, kdy si člověk v roli zaměstnance nemůže být jistý, zdali jeho židle nebude po měsíci ze dne na den obsazena někým jiným, jsou mezi námi tací, kdo si nosí na zádech inventární číslo.
Doslova mě to, dostalo minulý týden, když pro nás s taťkou přijel ten stejný saniťák, který ho vezl i na kontrolu před tím.
Je to milý pán.
Ochotný, příjemný, velice lidský.
Taťka už nejel vleže, ale královsky na sedátku, které ve spolu s Tomem snesli ze schodů a po důmyslně vymyšlených kolejničkách, skoro samo vyjelo do vozu.
Cestou tam jsme jeli všichni vzadu.
Tedy já, Tom i táta, ale protože po pěti kilometrech hrozilo, že budu muset využít zvracecí mističku, která byla připevněna na stěně, cestu zpět jsem si vydyndala vepředu.
Taťkova noha srostla brilantně a pan primář zůstal v lehkém úžasu.
Protože taťka špatně slyší, což pan primář věděl, řekl nám polohlasem v ordinaci, vlastně se tak trošku přiznal, že „tomu nikdo nevěřil“.
Pak pronesl něco o síle vůle, která nehledí na to, jestli je někomu skoro sto, o tvrdých chlapech a chuti žít a uzdravit se, podal tátovi ruku a zcela od srdce, (to člověk pozná) mu popřál do dalších let hodně zdaru.
S poznámkou, že další kontroly není třeba, nám pouze předal recept na léky taťkovi na upravení zažívání (to se pořád ne a ne upravit) a odvelel nás do čekárny, kde jsme čekali na pana saniťáka zpět.
Uvelebila jsem se u něho vpředu a bylo hodně prostoru pro povídání.
A teď to přijde.
Po dlouhé době jsem spatřila člověka, který u své práce a u jedné firmy pracuje již 22let.
Pamatuje „dvanáctsettrojky“, které se natřásaly jako žebřiňák a jeho povídání bylo neuvěřitelně zajímavé.
Přežil na místě člověka, který vozí nemocné a nechodící lidi, lidi na operace, po operacích, po úrazech taková léta a stále ho ta práce baví.
Má ji za poslání, váží si jí, není to rutina a dle něho v tomto oboru být nic rutinního ani nemůže.
Stále soucítí s lidmi, které vozí, některé vozí i celé měsíce, takže si s nimi už i tyká.
„No vidíte, a to Lojza, ten tu jezdí už čtyřicet let“, řekl, když mi zastavil v Sadské, protože jsem potřebovala mléko a chleba.
Když jsem mu řekla, že tatínek už na žádnou kontrolu nepojede, a že pokud to bude dál takhle dobré, že se vlastně vidíme naposledy, vypadal, že mu snad budeme chybět.
Vezli jsme z nemocnice domů ještě jednu starou paní, do vesničky vedle.
Vystoupil, paní vzal tašku, celou paní pak pod ramenem, hlásil jí každá kamínek a dovedl ji až domů.
„Chudák malá, doteď tady žila s maminkou, ale ta v létě zemřela a teď je tam chudák sama a sotva chodí. Je to smutný, když člověk zůstane takhle sám, sakra“…řekl, zavadil očima o malý domeček a vyrazil s námi směrem do Kerska.
Vyprávěl o svých začátcích, o tom jak se měnily vozy, jak to bylo kolikrát těžké v zimě zajíždět k domečkům, jak je to teď na nových autech jednodušší pro něho i pacienty, o lidech z okolních vesniček, které vozil, o jejich osudech … a v jeho hlase a intonaci bylo hodně účasti a emocí.
Byla bych velice ráda, kdyby se zvláště na takových místech, jakým je třeba zrovna tohle, vyskytovali lidé s duší a myslí jaké má tenhle pán.
Pán, který byť má pomalu inventární číslo, za dvaadvacet let neztratil nic z člověka.
Každý den odveze desítky nemocných lidí, a přesto máte pocit, že každý jeden pacient je pro něho stejně důležitý.
Úplně stejně, jako je on důležitý pro ně.
Klobouk dolů.
Hezký den.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
![2732405 1920x1080 [DesktopNexus.com]](https://popelky.cz/wp-content/uploads/2024/04/2732405-1920x1080-DesktopNexus.com_-150x62.jpg)
Nahrávání ...
