Čtyři vraždy nestačí, drahoušku

Žánr detektivky má dlouho tradici, širokou paletu titulů a ještě širší publikum. Setkáváme se s nimi nejen na pultech knihkupectví, ale i v podobě mnoha televizních seriálů. Od těch skutečně vypracovaných, jako je Kriminálka Miami a spol., až po Četnické humoresky. Znovu a znovu usedají k obrazovkám masy lidí, i když jim musí být jasné, že touhle rychlostí by Midsomer již dávno vymřel a Jessicu Fletcherovou by museli dávno zavřít.

Co si budeme povídat…kam ta bába přijede, tam někdo umře. To by se mělo prověřit.

Takzvaná krásná literatura, do které patří i detektivky, je žánr bohatý a patří do něho i takzvaná červená knihovna. Až na několik specifických jedinců, jsou „harlekýnky“ záležitostí především romanticky založených žen. Oproti tomu detektivky zasahují čtenáře i diváky napříč populací.

Krimi literatura má své zástupce i mezi dětskými knihami.

V červené knihovně jsou hrdinové daleko přitažlivější. Ona je štíhlá, krásná, nezadaná. On má půlky pevné jak betonový sokl a svůdný pohled k tomu. S ohledem na tento fakt je fascinující obliba detektivek. Nejslavnější vyšetřovatelkou v dějinách je slečna Marplová, u které můžeme hovořit o brilantním úsudku nikoliv však o fyzické přitažlivosti. A to nemluvím ani o asexuálním Poirotovi, Barnabymu nebo Big Benovi.

Přitahují nás detektivky nebo násilí v nich?

Odpověď určitě není jednoduchá. Dobrý detektivní příběh je totiž koktejlem indicií vedoucích nejen k vrahovi ale i do naší mysli a srdce.

Romantická dramata nás provádějí každodenním životem. Zhrzená láska, podvedená manželka, zrazené přátelství, manželský trojúhelník… a ještě o tom číst? To už hraničí s masochismem. Koho by nenapadlo, jak by se takové životní křižovatky projížděly snáz právě s pomocí nějaké precizně promyšlené vraždy.

Literární zločiny kanalizují ty skutečné.

Krom toho nabízejí příběh, který sice není úplně vytržen z reality, ale neobsahuje tradiční tíživé detaily skutečného života. Vyšetřujícímu inspektorovi lžou svědci a za zády se mu směje vrah. Zločin je potřeba vyřešit. Co řešit nikdo nemusí je, zda mu nelže manželka a jestli by si neměl promluvit s přítelem sekretářky, se kterou spal minulý víkend.

Vztahy jsou složité a nelze je jednoznačně interpretovat, protože je ovlivňuje spousta faktů, které činí naše životy složitými. Oproti tomu důkazy mluví jasně. Otisky prstů na vražedné zbrani dávají příběhu jasný směr a náboj oproti flirtu s exmanželem.

O ženách se říká, že jsou zvědavé.

Ale muži na tom nejsou o moc lépe. A takový pěkný mord přitáhne spoustu zvědavců. Když je okořeněn zajímavými okolnostmi či snad zdánlivou nemožností najít vraha máme recept na úspěch. Hrdelní zločin navíc provází příslib napětí až do samého konce. Rádi jsme napínáni. Na rozdíl od hororů je v detektivkách napětí reálné a na únosné míře.

Kdybychom chtěli být kritičtí, na detektivkách bychom si jistě smlsli. 

Pominu-li například vyvraždění již zmíněného Midsomeru, jsou tu i další prvky, které dělají z detektivek beletrii odpočinkovou, která neklade na čtenáře pražádné nároky. I to stojí za úspěchem tohoto žánru. Nad Dostojevskym nebo Zolou můžete do nekonečna uvažovat nad morálními hodnotami a na konci knihy budete vyždímaní jako prádlo. V detektivce možná umře několik lidí, ale vy si báječně odpočinete. Nejenom interpretace důkazů, ale i jejich postupné skládání vedoucí k výsledku je jaksi očistné a živí obsesi v nás. Dílo je dokončené, logické a nikde nás nemate dvojakost vztahů nebo výkladu morálních aspektů.

Sama jsem se detektivkám dlouho bránila.

Zpravidla si nikdy nezapamatuji, kdo je vrah a když už to vím, tak mi unikne nějaký podstatný detail, takže mám zkaženou radost. Protože nevím, jak našli vražednou zbraň nebo svědka. I přesto jsem tomuto žánru náhlédla pod pokličku. Shodou okolností se mi dostaly do rukou skutečně povedené detektivky a tak už dnes vím, že dobrých detektivek není nikdy dost.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]