Krásné pondělní ráno a celý následující týden všem dobrým lidem. Jako již tradičně i další z uplynulých týdnů byl příjemný, ač více méně pracovní. Vždycky, když přijdu unavená z práce, vzpomenu si na svůj život v Londýně a dobu, kdy jsem tam zoufale sháněla zaměstnání. 

Peněz tehdy rychle ubývalo, protože tamní život je finančně náročný. Zůstat déle bez práce je luxus, který si jen tak někdo nemůže dovolit. Proto jsem za svou pracovní únavu častokrát opravdu vděčná. Vlastně jsem celkově dost šťastná osoba, protože mám to štěstí dělat to, co mě baví a únava s tím spojená je tak milou odměnou, která pomůže ke kvalitnímu spánku.

Navíc mě, jak známo, v práci svým okouzlujícím úsměvem obšťastňuje neznámý Ginger. Ten se dostavil minulý týden hned třikrát. Takže jsem se celý týden v práci, láskyplně potácela někde mezi nirvánou a kvalitním LSD.

V úterý jsem si v práci střihly s kolegyní Halloweenský kostým jakožto zombie zdravotní sestřičky a musím říct, že jsme měly opravdový úspěch.

Skoro bych s tou krví na čele chodila celoročně.

Ani Gingerovi můj kostým neunikl a jeho komentář ve stylu „No tak to je nádhera…“ mi způsobil lehké krvácení do mozku. Takže jestli se některá z vás snad domnívala, že jsem na to nějak normálně reagovala, tak se samozřejmě plete, neb toho bohdá nebude, abych se začala chovat normálně.

V podstatě tak jen zesílily moje obličejové záškuby a to do takové míry, že jsem ze zfetovaného Jima Carreyho přešla na Edgara dožadujícího se cukru, potom co si jeho tělo navlékl ten ošklivý brouk ve filmu Muži v černém.

Uvězněna ve svém zamilovaném sci-fi světě, kde je mimo poníků na zahradě také Ginger mým manželem, v mokrém bílém tričku a… ne, vlastně má jen mokré bílé tričko.

Trochu mokré vlasy a já, no já jsem zcela dry, samozřejmě.

Jak jsem ho tak nenápadně pozorovala z poza chladících boxů jako zkušený voyer, napadala mě spousta různých jmen pro naše děti.

Taky mě napadalo spoustu jeho jmen. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje. Co když je to Dušan? To bude hned po lásce. Jak bych mu asi tak říkala, že jo. Nebo třeba Bonifác. Nevypadá sice jako Bonifác, ale třeba klame tělem. Můj dobrý kamarád tvrdí, že zrzavý lidé nemají duši, takže možné je všechno. Ginger, ale duši má. Je strašně oduševnělej. Určitě taky moudrej a hodnej.

A voní…

Kdesi v chytrých knihách, Zenového učení mistra Osha, jsem se dočetla, že nejšťastnější jsou ti milenci, kteří se nikdy nesetkají. Údajně se totiž jejich láska, zde tedy možná jednostranná, ale to samozřejmě vůbec nevadí, nemá možnost zkazit běžným životem. Tedy, že se oni milenci opírají pouze o své představy, až se z nich stane ideál, a ač vlastně chiméra, tak je to láska na celý život, která nikdy nezklame.

Rozhodně je to zajímavá úvaha. Pro mě momentálně docela slušná berlička, takže mistře díky, děláte mi to utrpení snazší a ještě se můžu vlastně cítit jako duchovně rostoucí jedinec.

Sakra, stejně bych si alespoň sáhla.

Třeba na fousy.

Na nohu…

Ach jo. Duchovní růst. OK.

Naštěstí byl tento týden týdnem, na který padl každoměsíční sraz s naší duchovní skupinou, a mohla jsem ze sebe všechno dostat. Výborná záležitost v režii jednoho z mých přátel. Jde o sjednocování lidí se stejným nebo lépe řečeno podobným smýšlením a duchovním zaměřením. Lidé, kterým nedělá problém usmívat se na druhé, jsou pozitivně naladěni a netrpí stresem moderní doby. Scházíme se každý měsíc v Tiché kavárně v Kobylisích a naše družina nebývale rychle roste. Což je skvělé, protože je prima vidět, že je nás hodně. V podstatě se neznáme, protože známý přivede známého, ten zase svého a tak pořád dál až je nás pěkná skupinka vyměňující si poznatky a události svých dnů. Jeden by nevěřil, jak moc uvolňující je mluvit de facto s cizími lidmi jako s přáteli. Krásně to potvrzuje staré indiánské rčení o tom, že „všichni jsme prsty jedné ruky“.

Dozvuk našeho setkání mě mile provázel až do konce týdne. Kamarádka Janička mi v neděli pomohla od bolesti zad svou nově nabitou schopností v podobě čistící masáže a zhodnotila, že mám krásný záda.

To je jako tečka za uplynulým týdnem naprosto dostačující.

Janičko díky, trénuji mluvu přes rameno. K Gingerovi hodlám hovořit (čti jako vyluzovat podivné zvuky) už pouze zády.

Příjemný týden, Popelky!

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]