Ačkoli jsem se tomuto tématu, nebo chcete-li, jevu věnovala hodně v pátečním rozhlasovém Popelení, vracím se k tomu ještě v článku a to ze dvou důvodů. Jednak ne každý v pátek poslouchal a tohle si zaslouží pozornost, a jednak jsme při vysílání opomněli ještě jednu událost. Předpoklad pana Junga tak potvrzuje nenápadná Studénka hned mnohonásobně. A pardon, ale o náhodách už by teď mluvil jen úplný špalek.

Moc hezky byste si početli v elektronické verzi kroniky, která mapuje historický vývoj i pád vagónky ve Studénce.

Napřed se pyšnila továrna založená roku 1900 výrobou vlaků, přípojných vozů a velkým počtem zaměstnanců.

Přežila i druhou světovou válku, paradoxně i díky zakázkám v průběhu války.

Komunisté ji následně znárodnili, dílem vykradli, ale vyrábělo se dál.

Později se továrna stala součástí jiných továren a společností.

Pak přestala vyrábět vlaky a výroba se soustředila na nákladní auta, kde to jakž tak šlo, ale už to nebylo zdaleka ono.

Víceméně díky ne úplně poctivému byznysu posledních let vagónka, co už ani vagónkou nebyla, přežívala, pak byla v konkurzu, pak trošku přežívala, až byla roku 2003 výroba vozů zastavena.

To bylo ve zkratce, abychom v té synchronicitě měli jasno.

Protože modří už jistě vědí.

Ale pro přehlednost a také pro pana Junga.

Ve Studénce se historicky vyrábělo:

Vlaky, a to jak lokomotivy, tak i vozy.

Byly to vozy nákladní, speciální kotlové i vozy osobní.

Studénka vyráběla mostní nosníky, nákladní auta, návěsy a také parní válce.

Pokud člověk prostuduje celou kroniku, neunikne mu, že vagónka dala v průběhu své éry práci a nový domov i živobytí tisícům rodin.

Aby jim ji postupně zase vzala, díky krizím a ekonomickému úpadku.

Zaznamenáme obrovskou snahu mnoha lidí udržet na tomto místě nejen výrobu jako takovou, ale především udržet tady vlaky a železniční stroje.

Ve snaze probudit vagónku ve Studénce se tady začala vyrábět nákladní auta a návěsy k nákladním autům.

Došlo tu k několika požárům a mnohokrát stála vagónka před krachem.

Postupně byla okrajována, rozprodávána až z původní podoby, zaměření a jakéhosi energetického nastavení této továrny nezbylo téměř nic.

Trochu nadneseně se ve Studénce mnohokrát střetla technická a těžkotonážní historie.

V roce 1990 se tu pak střetl rychlík s parním válcem, který vjel do kolejiště.

V roce 2008 se na druhé straně od areálu továrny zřítil most, který neudržely špatné umístěné nosníky. Následkem byla havárie mezinárodního rychlíku, který do mostu najel. (Lokomotivu vyrobila firma Škoda. Škoda převzala po Studence výrobu osobních lokomotiv a později přestěhovala výrobní místo ze Studenky do Ostravy a do Plzně) 

Před pěti dny tu na stejném místě jako v roce 1990 havarovalo pendolino s kamionem.

(Pendolino převáželo polský náklad. Šlo o nový typ lokomotivy vyrobený firmou Fiat Ferroviaria. Původně vyhrála zakázku na výrobu elektrických lokomotiv právě Studénka. V roce 2000 kvůli ekonomickým problémům přišla Studénka o tuto zakázku a další vývoj. Výroba je tak jen na Fiat Ferroviaria. Řidič kamionu je Polák a trvá na tom, že na přejezd vjížděl, když blikala bílá světla a během přejíždění začla blikat červená a spustily se závory. )

(Když jsem o těchto souvislostech mluvila v pátek v rádiu, cestou domů jsem v Nymburku vjela na přejezd, kam jsem vjela za blikání bílých světel. Než jsem ho přejela, rozblikala se červená a v zápětí za mnou padly závory. Nikdy před tím se mi nic podobného nestalo!)

Jung to nazval ZÁKONEM SYNCHRONICITY.  

Podle něho se v lidské existenci vyskytují události, děje, které se opakují a přitahují.

Před Jungem jsme znali termín, PODOBNÉ PŘITAHUJE PODOBNÉ.

Na tomto zákonu Universa je postaveno mnoho magických rituálů, pověr a lidové moudrosti.

Z vlastního života to pak známe všichni. Všichni máme podobnou zkušenost s oním „do třetice všeho….“

Umíme to pojmenovat, víme o tom, ale v konečném důsledku nás to po rovině racionální dalece přesahuje.

Co je nad námi všemi, našimi životy?

Čemu jsou podřízeny kategorie a podkategorie lidského bytí, konání, myšlenek a vyřčených slov?

Musí to být něco obrovského a synchronního.

Něco, co doposavad nejsme schopni našim myšlením obsáhnout.

Osobně jsem toho názoru, že každý jeden člověk na světě je součástí velikého celku. Nikdo tu nefunguje jen sám za sebe.

Naše životy nějakým „háčkem“ souvisí se životy jiných lidí a naše činy se v momentě uskutečnění stávají součástí nejen naší budoucnosti.

Naprosto nic, zdá se, nestojí osamoceně a všechno nějak souvisí se spoustou jiných věcí, které zase navazují na jiné.

Do důsledku si ani neuvědomujeme, jak moc vstupujeme denně do osudů ostatních.

Souvisí spolu nejen jména, události, data, ale i stroje, typy … prostě úplně všechno je součástí všeho a neustále se to potkává.

Ve Studénce to jsou vlaky, nákladní auto, mostní nosník a válec.

To všechno se tu vyrábělo.

A mimochodem, v období mezi válkami také letadla.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]