Views: 17
Napadlo mě to včera večer, někdy kolem půlnoci, když jsem sledovala nějaký kus přenosu z pokerového turnaje.
Vedle toho, že se mi třikrát protočily panenky, z výherní částky, jsem si uvědomila, kolik lidí se mi tuhle hru dřív pokoušelo naučit.
Ne, nechápu.
Možná je to o nátuře.
Ledva jsem si jen zkusila představit sebe, kterak bych měla dělat „kamennou tvář“, chtělo se mi umřít smíchy.
Takhle, kdyby mělo jít o parodii na pokerového hráče, to bych zvládla.
Jako malá jsem hrávala s babičkou a s dědou (s kým jiným 
) na chatě Černého petra. (Smraďocha). Hráli jsme s mariášovými kartami.
„Smraďoch“ bylo žaludské eso.
Dodnes se mi docela daří asociovat si některé osoby přesně jako tuhle fujtajblovou kartu. Ne, bez emocí.
Je to sice hra pro děti, ale klidně by to mohl být trénink na poker.
No a už tehdy bylo jasné, že o dráze pokerového profi-hráče bych snila marně.
V momentě, když jsem si vzala od někoho smraďocha, musel by to poznat i blbec a k tomu slepý.
Uvadla jsem jako lilie. Znatelně.
Když pak někdo tahal ode mě, očima jsem hypnotizovala smraďocha tak „nenápadně“ a toužebně, že by po něm sáhl jen..no, jen ten, kdo mi chtěl udělat radost.
A sobě problém.
Protože ve chvíli, když si ho někdo fakt (záměrně) vyndal, znatelně jsem pookřála a moje snaha zachovat „kamennou tvář“ na sebe vzala podobu očividně mizerně potlačené euforie, záškuby v obličeji, desetkrát zvýšenou frekvenci mrkání, obočí se mi přestěhovalo do ofiny a oči se mi rozšířily jako lemurovi.
Každý pak věděl, kdo je novým, potencionálním smraďochem.
Taky jsem ale někdy prohrála.
To pak znamenalo, že budu muset ven z chaty, postavit se čelem k latríně a třikrát nahlas říct „Pane Bože, já smrdim“.
Nic moc.
Zas bylo ale super, když prohrál někdo jiný.
Moc se toho za tu dobu nezměnilo.
Mohu lhát verbálně, pokud hovořím s člověkem barvoslepým, či vůbec poloslepým, který není schopen zachytit výrazné zarudnutí mého obličeje, až do podoby přezrálého rajčete.
Mohla bych se tvářit nenápadně, kdyby moje mimika nekontrolovaně nereagovala na radost či zklamání naprosto stejně, jako v mých deseti letech.
Snad to, je jeden z důvodů, proč mě poker minul.
Notabene, když si představím sebe v roli někoho, kdo může, nebo nemusí vyhrát miliony euro.
Je to ovšem představa skutečně jen akademická, neb po svých „úspěších“ u smraďocha, dostat při pokeru do ruky něco výherního, asi bych dostala záchvat.
Takže, jestli kdy zbohatnu, nebude to z pokeru.
Co na tom ty lidi viděj?
Hezký den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
