Chtělo by se říct, že to teda říkám ale novinku! Ještě tak hledat chlapa, co je na chlapy, že? Ale ne, myslím to vážně. Vážněji, než to vypadá. Budu hodně vážná, v tomhle článku, protože je to důležité. Vážná témata vyvažuji Ranní kávou, což také udělám.

Je dost pravděpodobné, že při hledání budete muset slevit na kompromis, který znamená najít takového muže, který ženy alespoň respektuje.

Ve skutečnosti je totiž jen velice málo mužů, kteří mají doopravdy rádi ženy.

Když mi tohle před mnoha lety řekla moje kamarádka, báječná žena a skvělý astrolog, napřed mi nedošlo, jak hlubokou pravdu, jakou moudrost vlastně vyslovila.

Došlo mi to až o hodně, hodně později.

Za svůj život se setkáte možná se třemi, čtyřmi exempláři, které opravdu poznáte, protože vám bude připadat, že jejich vědomí, duše, podstata, genetická paměť, nebo jak chcete, prostě přeskočila snad tisíc let historie lidstva.

U většinové mužské populace zanechala jedna nesmírně dlouhá vývojová etapa v buněčné paměti neuvěřitelný svinčík, který doposud nebyl uklizen a ještě to potrvá.

Abychom to jako ženy pochopily, musíme si uvědomit to nejzásadnější.

Totiž, že za námi je neuvěřitelných téměř osm století, tedy osm stovek let (!!!), tedy doba zhruba od začátku 12. století do konce 19. století, po dobu kterých, byla žena pokládána, reálně hodnocena a společensky viděna i stavěna jako (ne)tvor nejen špatný a nebezpečný, ale také podřadný, hloupý a méněcenný.

Ať chceme, nebo ne, vychovávala lidská společnost osm set let muže od malých chlapců po dospělost v přesvědčení, že žena je synonymem čehosi méně kvalitního až nekvalitního, zdaleka nesrovnatelného s opačným pohlavím.

Tedy už malý chlapec ať chtěl nebo ne, od útlého dětství nahlížel i na vlastní matku, která mu dala život, jako na bytost méněcennou, méně důležitou, méně hodnotnou, méně zásadní, nižší v porovnání s otcem.

Na vlastní sestru … svou ženu … dceru.

To není nadsázka, ani feministický výmysl, to je holý fakt.

Osm set let genetické paměti mužské populace tu stojí proti teprve dvěma stoletím.

Tedy bez mála pětadvacet generací, proti teprve šesti.

Nechci mluvit o inkvizici a milionech mrtvých žen, o běžném bití, zákonném zabití, legálním týrání, vlastnictví, to je jen důsledek …

Skutečnost je mnohem obsáhlejší.

Je to staletí udržovaná obecně platná norma, pokládaná za zcela běžný, přirozený náhled a způsob společenského, rodinného, politického i partnerského života.

A není možné během šesti generací, de facto převychovat muže od vžitého despektu, či přezírání, se kterým se v nějaké formě už narodí.

Od devatenáctého století, bráno obecně, má žena volební právo.

Teď je 21. století!!

A kupříkladu Saudská Arábie, dala ženám do rukou volební lístek loni. To je realita.

Naše realita je tu od roku 1919.

To je 97 let, co smíme u nás po boku mužů jít volit.

To je 97 let co máme z pohledu ústavy jedno z oficiálních práv, které smí využít v moderní společnosti lidská bytost.

Nestavím se jako žena do role nějaké oběti, vůbec ne. Proč taky? Necítím se zneuznaně, nebo jako oběť.

Naopak.

Mám ráda muže, je mi dobře v jejich společnosti, baví mě jejich humor, vážím si jich, obdivuji je, učím se, co neumím, a při tom se stále cítím být ženou.

Normálním člověkem.

Ale ruku na srdce, kolik mužů řekne tohle upřímně o ženách?

Kolik mužů vyhledá ženskou společnost, aby si třeba jen popovídali, pobavili se, nebo se na něco zeptali a podobně?

Takový chlap by přece vypadal jako blbec.

Nehledě na to, že co by si s nimi tak asi povídal?

My ale nemáme problém vystačit v mužské společnosti, něco se přiučit, sledovat, jak co dělají a pak to třeba samy zkusit i když se nám něco z toho tak nepodaří.

Nám to bytostně nevadí, neponižuje nás to.

Tohle zamyšlení je moje ospravedlnění pro muže za to, že kdesi uvnitř mají zakódováno, že žena je v porovnání s nimi cosi, co nedosahuje takové dokonalosti, kompetentnosti, úspěšnosti ( příklad diskuze tn.cz) právoplatnosti, rovnosti, hodnoty, důležitosti.

A i Boží příchylnosti.

A to čistě proto, že za tento křečovitý postoj, ať už méně či více viditelný, zřetelný a prezentovaný prostě nemohou.

Budete těžko, jen velmi těžko v jedenadvacátém století hledat muže, který by měl ženy doopravdy upřímně a lidsky, tedy zcela asexuálně rád.

Protože za ním se táhne osm stovek let nenávisti, pohrdání, podhodnocení, despektu a dokonce i strachu, kterému byl vychováván, který byl holým faktem, jeho realitou, otázkou dětství, dospívání, výchovy, vzdělávání … v něm žil jeho pradědeček, dědeček, otec i syn.

Je to genetická informace, žádný moderní výmysl. Je to dědictví a poneseme si ho jako lidská společnost ještě hodně dlouho.

Možná stejně dlouhou dobu, po jakou společnost muže v této myšlence, tomto duchu vychovávala.

To není o rovnoprávnosti vnější, fyzické, právní, fyziologické, hormonální, politické … to je problém duchovní.

Nebavíme se o tom, co se dělá, co se sluší, co se musí, co by se mělo, jak by se to mělo.

Nebavíme se o tom, co se má dělat, aby to bylo poplatné nějakému momentálnímu okolnímu trendu.

To je o tom, co kdo cítí a jak to cítí uvnitř sebe.

Mít rád, je zcela ryzí pocit, který se nikdy nedá vynutit, přikázat, nadiktovat a nikdy se nemůže objevit tam, kde je byť stín pohrdání či dokonce strachu.

Najděte si muže, který se k ženám chová slušně.

Tedy je natolik inteligentní, vychovaný, moudrý a ukázněný, že se dokáže kontrolovat.

Muže, který má skutečně ženy rád jako lidské bytosti, najdete až v době, kdy společnost dospěje k duchovní jednotě, která ryzí lásku k člověku zbaví omezení jménem nadřazenější pohlaví.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]