Podle pohmatu se to nezdá, ale asi jsem chlap. Tak dvakrát do roka lezu s rýmičkou a nudlí u nosu po zdi  přesvědčena, že do rána jistě zcepením. Já a sdružení Muž v tísni již léta hledáme skutečný lék, který by tuto smrtelnou chorobu zničil. Ministerstvo však odmítá plošně desinfikovat školní zvěř a trestat ty, jenž příznaky nákazy zlehčují. 

Na naší straně je zatím jen ten nejsilnější argument: historická zkušenost.

Adolf, černá smrt, atomová bomba, válečné konflikty a lidská blbost dohromady nezabili tolik lidí jako „obyčejná“ chřipka.

A to už je slovo do pranice.

První celosvětová pandemie si vybírala oběti především mezi souchotinářskými starci, astmatiky a tělesně neduživými  či jinou chorobou již oslabenými jedinci. Nikdo se tedy příliš nevzrušoval , ačkoliv se nákaza nezastavila před hranicemi ani kontinenty.

Zajímavé je, že ty nejničivější pandemie přišly v době, kdy vědci znali původ mnoha nemocí, postupně začínali pronikat do tajů jejich léčby a společnost si zvykala, že špína, krysy a lehké holky nejsou těmi nejlepšími společníky.

V průběhu devatenáctého století chřipka změnila taktiku a během roku 1889, kdy jenom v Evropě zemřelo více jak čtvrt milionu lidí, si vybírala především mezi nejmladšími a nejstaršími.

V dobách, kdy se medicína potácela na křehké hranici mezi astrologií, alchymií a bylinkářstvím si lékaři vysvětlovali zrod a drtivý dopad choroby výbuchem hvězd.

Jakoby to bylo jediné, co mohlo vysvětlit tak náhlý a celosvětový jev.

Influentia coeli, tedy nebeský vliv. 

Tak Italové poeticky pojmenovali hmatatelnou realitu influenzou.

Ale zpátky k bídě, utrpení a smrti.

Protože roky 1918 až 1919 neznamenaly nic jiného. Tehdy udeřila tzv. španělská chřipka.

Z dvaceti milionů obětí (někdo uvádí až padesát milionů) byla více než polovina lidí produktivního věku.

Smrt si již nevybírala.

Označení „španělská“ nesouviselo nijak s místem rozšíření epidemie.

Španělsko bylo jedinou zemí, která bez cenzury informovala občany o nebezpečí. Ačkoliv dnes již vědci bezpečně ví, že šlo skutečně o chřipku, nikdy se nepodařilo zjistit, odkud přišla a proč.

Nemálo jejímu rozšíření přispěla první světová válka, druhotné infekce sužující vojsko i boji zbídačené obyvatelstvo a neznalost antibiotik.

Odešla.

Ale ne navždy. Na různých místech zeměkoule vystrkovala růžky během celého dvacátého století.

Během padesátých a šedesátých let udeřila několikrát silněji.

Ačkoliv se ihned rozšířila z Asie do zbytků světa, zahynuly „jen“ tři miliony lidí ze zhruba třiceti milionů nakažených.

Ve 40. letech 20. století se vědcům konečně podařilo izolovat a identifikovat virus a byly vyrobeny první masové vakcíny.

Ochutnané vědění začalo hořknout na jazyku spolu s poznatkem, že nejde o jednu nemoc, ale o skupinu rychle mutujících patogenů.

A tak začal závod s časem.

Jsou identifikovány, mapovány a monitorovány veškeré epidemie s nadějí, že se s každou nadcházející sezónou podaří najít tu správnou vakcínu.

Vždy, když si lidstvo myslelo, že už už dotahuje chřipku na cílové rovince jen o prsa, ukázala, že je napřed o celou délku. H5N1. Pamatujete? Ptačí chřipka byla dlouho jen postrachem asijských chovatelů drůbeže. Než jednoho dne…přeskočila na člověka.

A co H1N1 nedávno? Mexická, tedy pardon, prasečí chřipka. Je to jako včera. Jakoby nám dýchala na zátylek. Na zátylek? Možná nás právě líbá na čelo, možná číhá za rohem.

V době, kdy umíme zachránit miminko vážící méně než morče a létáme na cizí planety…pořád ještě netušíme, kde kdy a jak si tahle kmotřička smrt vezme svou libru masa.

Znám spoustu fórů o smrtelné rýmičce i pohrdavé pohledy: „Je to jenom bacil.“

Mějte s námi, trpícími trochu účasti, to si totiž před sto lety říkali také.

A na závěr trocha dobové britské poezie:

Mám doma ptáčka,

Říkám mu Pipka.

Otevřu okno,

přiletí chřipka.

ToraToraTora 

[sexy_author_bio]