Views: 30
Upřímně nechápu, jak se to stalo a proč vlastně. Nebo jak je vůbec možné, že jsme nechali dojít k tomu, že se nám musí opakovat historie. Je to proto, že kdo ji zapomněl, je donucen ji opakovat? Možná…
A tak se s mnohými z vás dnes večer v 19:00 uvidíme opět na Václaváku.
Nikdy by mě nenapadalo, že tam z tohoto důvodu budu ještě někdy muset jít.
A to já musím.
Častokrát jsem přemýšlela, jak moc jsem se za těch 28 let změnila, jestli jsem věkem zmoudřela, nebo zda jsem nezlenivěla, nebo přivykla… nebo tak něco. A ono nic…
Dodnes žiju s pocitem, že jsme tam tehdy nedostávali celý rok opakovaně nakládačku od pacholků tehdejší komunistické vlády jen tak zbůhdarma.
Že jsme si, tam (ať si říká, kdo chce, co chce, tohle bych nepsala a nevydala, kdyby ne) něco vybojovali.
Pro nás a pro naše děti, z nichž třeba já jedno porodila ještě do nesvobody a další tři už do svobodné země, kde Ústava přestala být jen kusem papíru.
Události posledních týdnů a měsíců ale pomalu začínají nabírat rozměr, který v člověku, který si dokáže pamatovat „před“ a „po“ už vyvolá obavu.
Strach…
Strach z toho, že něco, co je třeba pro mě nadosmrti velikým mementem, by se snad mohlo opakovat, nebo nějak modernizovat a oživit, ale plíživě, hezky nenápadně …
Víte, já na rozdíl od jiných ani nemám ráda filmy ze 70. a 80 let. Pokud nejde o historické filmy, nebo třeba o klasiku.
A ani nějak nemusím, „retro týdny“ v Lidlu.
Protože mě ta doba nic pozitivního nedala, ani poctivě ani prakticky.
Strýc umučený v uranových dolech, moje studia, můj věčný strach, že mi zavřou mámu i žaludeční potíže ve chvíli, kdy si v televizi Husák s Brežněvem strkali jazyk do pusy.
Debilní žvásty, debilního Jakeše, lež na lež, a všudypřítomné nic, truchlivo a smutno.
Zákaz na zákaz a dovolená v NDR.
Tajné poslouchání Svobodné Evropy a stažený žaludek, když se soused druhý den po vás „podivně díval“.
Slyšel něco?
NE!
Ono hlasité „ne“ i přes všechen strach jsme pak opakovali celý rok na Václaváku, na Staromáku, na Národní třídě…
A pořád a s vírou, že to dokážeme… a řezali nás a zatýkali a vyslýchali a vyhrožovali…
Nedívala jsem se do očí těch s obušky a pak těch s plexiskly.
Dívala jsem se jim na ruce, abych mohla, když tak uhnout.
Jen jednou jsem se podívala…
Bylo mu asi čtyřicet, byla jsem těhotná a stála jsem u stánku s buřty na „Venclu“.
Než se přiblížil, sledovala jsem chumel, ve kterém byl můj manžel, kterého čekalo pár ran, a pak cesta někam na policajty a pak, jako často, cesta někam za Prahu a zpátky domů bez bot.
Hezká kratochvíle pro ty, které pochytali.
Nemohla jsem mu jít pomoct, protože to už jsem se bála.
No asi jim nestačilo, co ulovili a rozhodli se, že půjdou proti sobě, pěkně v řadě, jedni od sochy, druzí od ČKD a co zcvaknou mezi sebe, to seřežou.
Byl rok 1989 a byl tuším říjen.
Věděla jsem, že to je v háji… že nemám kudy utéct. Postranní ulice byly uzavřené. Stál už tak blízko, že jsem si ho zapamatovala. Díval se na mě jako na zvíře … nějaké navíc zákeřné, útočné .. ale k tomu já měla daleko. Byla jsem vyděšená.
Sedla jsem si na obrubník a rozbrečela se.
V tom se otevřely dveře toho stánku a někdo mě tam vcucnul. Už asi ani nevybavím, jak vypadal, jen vím, že mi řekl, že jsem cvok. Víc asi nic, protože jsem brečela. Dal mi buřta.
Pak jsme se dívali, na ten chaos a řev lidí, z nichž někteří padali na zem …
Vypustil mě, když se to přehnalo.
Jela jsem domů sama.
Pavel přijel někdy po půlnoci.
Bos.
Takových podobných dnů už pak moc nebylo, spíš byly před tím.
Vzpomínám si, jak jsme šli myslím v srpnu 1988 i proti tramvaji ve Vodičkové. Bylo to zvláštní a přiznám se, že jsem na poslední chvíli udělala úkrok doleva, protože jsem si přestala být jistá, že zastaví.
Člověk už nevěřil ničemu.
Nemohl… zkraje jsem nevěřila ani tomu, že by do nás mlátili, že by to udělali. A udělali, takže…
No, ten řidič zastavil.
Ztloukli tam lidi hned na to…
A jak s vervou… člověk když to viděl, měl pomalu pocit, že mezi nimi jsou snad lidé, kteří jsou psychicky narušení, minimálně psychopati, kterým to dělá dobře, protože s takovou silou mlátit často i holky, to už musí přece jednoho bavit.
Je to pro mě, stejně, jako pro mnoho dalších, neustále živé. A nadosmrti bude. Ani to nejde jinak. Navíc s bonusem, že to nebylo zbytečné a rozhodnutím, že si to už nenecháme vzít.
Ne, nebojím se, že dostanu zítra obuškem… a šla bych, i kdyby to hrozilo…
… protože jmenovat onoho psychopata s obuškem, který dle svých slov miloval svou práci, po 28 letech do čela Generální inspekce bezpečnostních sborů, to si prosím beru osobně.
A vlastně nechápu, jak se to mohlo stát.
A jak se může dít ten zbytek, který už se stal, kdy jmenování tohoto člověka do této pozice je doslova plivnutím do tváře demokracie, svobody i nás všech.
My za ní bojovali a on byl mezi těmi, kdo nás bil.
My bojovali proti mnohému z toho, co se teď stalo…
A my jsme mysleli, že se nám to povedlo… a ono se to povedlo… jenomže…
- Hlavou státu je najednou proruský Komunista
- V čele naší země stojí trestně stíhaný, usvědčený STBák.
- V poslanecké sněmovně hlásá s klidem svou komunistickou ideologii syn člověka, který mučil s chutí politické vězně v padesátých letech…
- A v čele GIBS je „demokratickou“ volbou zvolen komunistický král obušků a modřin na tělech nevinných lidí, pan Ondráček.
Tak to je něco špatně s tou demokracií…
Mimochodem … únor 1948 začal dávno před oním únorem… a to ovládnutím bezpečnostních složek státu.
No nic…
Zvládli jsme to tehdy … zvládneme to i napodruhé.
Tak večer … věřím, že bez vodních děl.
I dnes máme jen holé ruce a dávno nejsme děti.
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
