Views: 303
Já sice nejsem nechtivá téměř vůbec, asi jsem nějaký pařez, případně ještě mohu mít hroší kůži, ale vím o lidech, které zlechtá už jen pohled. Jen samotná představa, že by jim někdo sáhnul na jedno z žeber, je pro některé důvodem se ošívat a kroutit.
Napadlo vás někdy, proč tomu tak u některých jedinců je?
Mě jo.
Zejména, když si vzpomenu na mámu, která je tak strašně lechtivá na chodidle, že vřískala vždycky jako Papuánec.
Babička, naše skvělá „černá kronika“ když jsme mamce takhle zpříjemňovali chvilky, často upozorňovala na to, že toto může být i životu nebezpečné, že to není zdravé na srdce.
No, a protože jsem ten Lev, co je umanutý na chlopeň, brala jsem to strašně vážně a myslím, že to stálo za tím, že jsem si vypěstovala absolutní nelechtivost. Prostě asi pro jistotu. Není nad to, být hypochondr.
Ale čím to tedy je, že někdo je a někdo ne? (když to není programově ve strachu ze zástavy už pěti letech)
Čerpáme moudra ze studie vědců z Institutu kognitivní neurovědy University College v Londýně.
Tam se říká, lechtání je možné dát do souvislosti i s prahem bolesti, protože citlivost tady mají na starosti stejné aspekty.
Tedy nervová zakončení a hlavně jejich větší nebo menší citlivost.
Takže jsem měla v anotaci pravdu, jsem pařez.
Laicky by se dalo říct, a můžeme to ověřit na vás, že vy, kdo jste odolnější vůči bolesti, budete i méně lechtiví a opačně.
A proč se člověk směje, i když to vlastně nechce?
Opět se odpověď dočteme ve studii oněch zmíněných vědátorů, složených z předních neurologů, neurochirurgů a prostě odborníků na mozkovnu.
Protože lechtání aktivuje tu stejnou část mozku, která má na starosti obličejové svaly a k tomu i část mozku, která obhospodařuje submisívní postoj při boji.
To znamená, že ten smích je vlastně akt vzdávání se a má za cíl, aby toho „útočník“ už nechal.
A je to tedy nebezpečné?
Zajímavé je, že babička fakt měla pravdu, protože samotné dráždění míst, která jsou citlivější proto, že je méně používáme a kde je tenčí kůže, nebezpečné není, ale smích, nadto mozkem vynucený už ano.
V Číně se dokonce používalo lechtání jako forma mučení. Člověk neměl umřít, ale mohl, protože se skutečně velice přetěžuje srdeční sval a může se seknout.
A teď to nejdůležitější!
Víte, kdo vás na tuty nezlechtá?
Vy!
Jak to? Jasně, zase je to chytrý, až geniální mozek. To, co dělám sám sobě, vím naprosto bezkonkurenčně nejrychleji, a proto stihnu, respektive můj mozek, to místo zmrtvět, znecitlivět. Při vnějším kontaktu, i když to vidím, nestihne můj mozek (pozn. somatosenzorická kůra) to umrtvení provést.
Ono umrtvení známe moc dobře, protože to je důvod, proč necítíme ponožky, nebo nevnímáme, že jsme zády opření. Protože jsou to optikou mozku hlouposti a nemusíme se jimi po rovině aktivování nervů zabývat, o nic přece nejde, tak to umrtvíme.
Ano, modří už vědí, tady je důvod, proč je menší bolest, kterou si děláme sami.
Známe všichni ono obvyklé „já si tu třísku vyndám sama“, vnímáme jako snesitelnější.
Náš veleinteligentní mozek umí to místo, když se k němu s jehlou blížíme, částečně umrtvit, jde – li o impulz od nás samých.
To je co?
No a ještě perlička:
Fakt, že opice jsou nebo nejsou nechtivé, a že se u toho smějí, není tolik fascinující, jako to, že u lechtání se smějí i tučňáci a krysy.
Hehe… no … do těchto věcí, kdyby se vrážely peníze, tak jsme celkově mnohem dál, než u raket země vzduch.
Krásný den! 
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
