Views: 900
Pátek třináctého jsem nechala uspat svoji čtrnáctiletou fenku, která mě doprovázela celou část mého samostatného života. Bylo to drsné. Bylo to devastující. Plné bolesti. A když bylo po všem, tak se dostavil zcela neočekávaný pocit, který mě zaskočil. Pocit, s kterým se musím vyrovnat. Pocit úlevy. Je to fuj, že jo. Kde se to ve mně bere? Brrr. A takový je život. A život je syrový a surový. Někdy. A v dnešní době naleštěných Instagramů a vymazlených profilů na Facebooku na to dost často zapomínáme natolik, že nejsme schopni snést jiný obraz ani na plátně kina.
Nabarvené ptáče mi přelétlo přes nos hned, jak jsem dorazila na návštěvu do Čech. Jeho drsný plakát plápolající nad Prahou prostě upoutal moji pozornost. WTF, jak se u nás v Anglii říká. Lákala jsem bráchu , který se mnou jinak podniká kulturní výpravy, když se tu sem tam objevím. Tentokrát mi ovšem dal košem, že Marhoula nemusí a nemá na to žaludek. Pak prosákly první marketingové zvěsti o tom, jak lidé odcházejí v průběhu promítání z kina, protože je to prostě drsné.
Tak jsem do toho hodila vidle i já.
Jenže pak přišel ten pátek třináctého a MUDr. Anděl, který vyprovodil mou psí slečnu do toho psího nebe a druhý den úplněk a ségra přišla s tím, že chce jít na Ptáče. Byla jsem v podivném a překvapivém rozpoložení a věděla jsem, že půjdu. A šla jsem. A jsem ráda, že jsem šla. Možná díky té skutečné smrti poletující kolem, jsem si dokázala udržet nadhled a nechala to dopadat na tu mou drsnější část mého já.
Na tu animální.
Ptáče je ART film. A je to řemeslně dobře odvedená práce. 169 minut je na český film dlouhá stopáž. Když k tomu ještě přidáte fakt, že film je celý černobílý (působí spíš až Noir stylem – černá je ještě černější než obvykle) a padne v něm asi všehovšudy padesát vět, většinou v ukrajinštině, ruštině či němčině, které opravdu nejsou vtipné. To je od režiséra Václava Marhoula ukázka hodně silné víry ve vlastní dílo!
A taková víra zase nese silnou energii a tu na vás přes to plátno nemilosrdně chrstnou a vy se buď utopíte a nebo to ustojíte a něco se stane…
Přes to všechno je to film, který mě nenudil ani minutu. Geniálně obsazená dětská role nehercem. Dost různorodé vedlejší obsazení, velmi skvostně – ale přes strhující masky bych nepoznala málem ani Jitku Čvančarovou. Film, kde nasáváte jeho zpracování, herecké výkony, záběry kamery, střih. Jsem ráda, že stejnojmennou knihu Jerzyho Kasiňského, jsem ještě nečetla, a tím pádem jsem si mohla plně vychutnat zprostředkovaný pohled režiséra.
Povídat si o tom, o čem tento film je diskutabilní.
Já myslím, že je úplně o něčem jiném než se většinou píše. Ano, všude se dočtete, že je to film o židovském klučíkovi, kterého prozíraví rodiče včas odklidí před nacisty kamsi daleko na venkov k “tetě”. Na nepojmenovaný venkov na východě, kde se nemluví rozhodně česky. Pak ovšem dojde k věci zcela přirozené a tetka zemře a ten klučík zůstane sám, kdesi na opuštěné planině s hořícím barákem za zády a nezbude mu nic jiného, než se vydat na cestu… Na pochod. Sice ne na židovský pochod, ale pochod peklem to je i tak. Nejen pro něj. Hlavně pro nás diváky, kteří jsme zhýčkaní pohodlím západního světa a vlastní historii vnímáme skrze oči dobromyslné Babičky či skrze vilný hlas Kristiána Oldřicha Nového.
A pak přijde Marhoul.
“Surovec a prasák”, který si do hlavní role klidně obsadí dítě a ostatní herce mu nechá pouze sekundovat. A doprčic práce dělá to tak dobře, že si to musíme prostě v sobě srovnat a poprat se s tím. Připadám si trochu jako šmírák. Trochu jako když sleduji dokument. Nelíbí se mi, že jsem toho součástí, byť jen tím, že jsem také člověk. Stydím se za některé reakce, které to ve mně vyvolává. Poprat se s pocitem, že tohle je už za hranou. Za jakou hranou, ty chytrá. Takhle se žilo, nedělej si iluze. Takhle se žije! To jen my jsme si postavili zeď mezi námi a “nima”. A co to my a oni za tou zdí? Já a ty. Já. My. On. Já ne to oni…
Takže za mě je ten film o nás lidech.
Nakonec vše na téhle zemi je o nás lidech. Nebo si to aspoň vtipně myslíme a chováme se tak. O člověčenstvu stojícím na nahé a zvířecí podstatě. O zákonu silnějšího a potřebě přežít. A žít. O lidské sobeckosti, o lidské snaze milovat, pomoct, o všech neřestech v nás i o všem dobrém v nás. O naší drsnosti, sobeckosti a opuštěnosti. O lásce. Ano i o lásce, i když se trochu zdráhám to psát a znovu procházím svou paměť, zda tam i tato emoce a energie je. Je. Samozřejmě, že je. V různých podobách, přesně jako v životě. O tom, že za každou uniformou ať nacistickou či kněžskou, je jen a jen člověk – a dokáže pomoci s eskama na klopě a dokáže ponížit s křížkem na krku. O tom, jak nás život mele a mačká a ždíme a my na to reagujeme po svém. A nakonec se s tím po svém a sami musíme vyrovnat. Nazí se rodíme a nazí odcházíme.
A to mezitím, je jen velký maškarní ples.
Herci – pardon postavy – jsou špinaví, smradlaví, životem zvrásnění, protloukají se ze dne na den, umírají, mlátí se, znásilňují se a vraždí. Když pomohou, tak je to vždy něčím vykoupené. Draho vykoupené. Kněz nekněz. Žena nežena. A pak je tu nacista zosobňující zlo dvacátého století, který pouští kluka na svobodu za výstřelů do vzduchu. Je tu drsný lapač ptáků, který miluje místní bláznivou běhnu a chodí se s ní milovat na louku a žalem pro ni umře. Je tu stará babka starající se o cizího kluka v době, kdy není co do huby a hrozí ji zastřelení. Drsná čarodějnice pomáhající dům od domu. Je tu trpící dítě a vraždící dítě. Jo a taky jsou tu vyloupnuté oči z důlků, protože žárlivost je silná našeptávačka. A je tu ten neklid v nás. Ta věčná nejistota.
Válka na pozadí je úplně vedlejší prvek.
Mnohem hrozivější je ten fakt války v nás – zjištění – já jsem ta válka!! A přesně proto je důležité jít na takový film a najít odvahu opustit tu komfortní zónu, v které si tak libujeme.
Kniha je fikce. Film je fikce z fikce. Ale je tak snadno uvěřitelná. Což vypovídá spíš o mně – byla bych radši, kdybych nad tím mávla rukou a řekla- to je blbost – chtěla bych mít tu neochvějnou víru v lidské dobro. Ale někde hluboko tuším, že to tak chodilo a chodí to tak furt. A to mě děsí. Ten náš vnitřní strach. Strach z jinakosti. Ten nepřítel uvnitř nás, uvnitř mě. Ta animálnost, kterou milióny let potíráme a nedaří se nám to ani trochu.
Ale nechci končit děsivě.
Žijeme v době Vodnáře a je naší povinností se posouvat dál. A jednou z cest je vědět, znát a s informacema pracovat. Je dobré vědět s jakýma kartama člověk hraje, protože pak může tu hru přeci jenom modulovat a ovlivňovat a není zaskočen. Znát svůj střed.
A když nic nepomůže, tak je dobré si říct F**k it!, zasmát se a přečíst si na Popelkách něco nového a veselého!
Třeba recenzi na NABARVENÉ PTÁČE. 
Nora
(Noppy)
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Společnost09.07.2025Zlaté starožitnosti online? Staletími ověřená hodnota v online světě neztrácí!
Komerce30.05.2025Skluzavky a pískoviště promění vaši zahradu v dětský ráj
Komerce29.03.2025Co je to ryzost kovu a jak ovlivňuje vlastnosti řetízku
Společnost24.12.2024Přihlaste se na kurz umělé inteligence
Díky za recenzi, je skvělá. Ale stejně nepůjdu.
Noro, děkuju za recenzi, skoro bych řekla, že jsi mne navnadila… ale nechám to plynout a pokud ke mne Nabarvené ptáče připutuje, nacítím si, jestli jít nebo ne. Herecké obsazení včetně Stellana vypadá skvěle. To, že je to noir noir se mi líbí, asi i to, že se tam tak málo mluví. Že se takhle děsné věci děly nějak podvědomě tuším a mám zprostředkováno i z rodiny, ale nevím, jestli to potřebuju ještě přiživit.
Jdi az budes vedet, ze chces… Zadne MUSIS neexistuje. ❤️